Je třeba systémově podpořit společné vzdělávání
Podívejme se na problém inkluzivního vzdělávání z pohledu běžné základní školy. V rámci tohoto textu nechci a nebudu řešit ani hodnotit přístupy jiných subjektů činných na poli českého vzdělávání. Připouštím, že mohou mít a mnohdy i mají dobré důvody inkluzivní reformy nepodporovat, popřípadě vyvíjejí snahu jejich rozjezd oddálit. Do jaké míry přitom rozhoduje obecnější zájem dítěte, partikulární zájmy jednotlivců či skupin nebo pouhá obava z nepřipravenosti reformních kroků, ponechme také stranou.
V úvodu je nutné připomenout, že před aktuálně probíhajícími legislativními změnami neexistovalo v českém vzdělávacím systému rozumně nastavené a zároveň dostatečně zaplacené systémové řešení podpory žáků se spe- ciálními vzdělávacími potřebami, chcete-li žáků s potřebou podpůrných opatření, v běžných školách.
Nic na této situaci nezměnila ani poslední významnější novela školské legislativy v letech 2004 a 2005. Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami se z dikce školského zákona pohybovali na škále zdravotního postižení, resp. zdravotního nebo sociálního znevýhodnění. Prováděcí vyhlášky, především vyhláška o vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, nabídly řešení žákům se zdravotním postižením, a to prostřednictvím individuální integrace, skupinové integrace, umístění žáka ve speciální škole nebo kombinace předchozího.
Je paradoxní, že z výše uvedeného je aktuálně pro běžné školy finančně zajímavý pouze model skupinové integrace neboli přesně ten model, který jde z logiky věci proti smyslu společného vzdělávání.
Zdravotní a sociální znevýhodnění stálo vždy natolik na okraji zájmu, že jsme se za posledních deset let neposunuli ani k definování měřitelných indikátorů obou znevýhodnění, natož k jakékoli smysluplné podpoře směřující za těmito žáky do škol.
Peníze – to je, oč tu běží
Shrneme-li si výše uvedené, můžeme zjednodušeně říci, že aktuální systémové řešení podpory žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách spočívá v podfinancovaném instrumentu individuální integrace. Poněkud smysluplnější varianta individuální integrace, sice individuální integrace s asistentem pedagoga, je diskvalifikována způsobem financování pedagogických pracovníků v roli asistentů pedagoga. Skupinovou integraci po- nechám z již naznačeného důvodu stranou. Nesystémová podpora v podobě dotačních a rozvojových programů nepatrně pomohla, v zásadě ovšem nic neřešila. Evropskými penězi (OPRLZ, OPVK, nyní OPVVV) školy často sanovaly právě chybějící systémovou podporu vzdělávání žáků s potřebou podpůrných opatření.
Aktuální legislativní změny jsou, po dlouhé době, snahou systémově podpořit vzdělávání žáků s potřebou podpůrných opatření v běžných školách – proto jsou vítány. Novelizovaná proinkluzivní legislativa, která vstupuje postupně v platnost, nabude účinnosti k 1. září 2016. K tomuto datu také ve školách očekáváme podporu – není důvod cokoli odkládat.
Při vší úctě k probíhajícím kampaním na podporu inkluzivního vzdělávání, ve kterých se ministerstvo školství, popřípadě další subjekty snaží stále znovu opakovat a vysvětlovat, co už si lze v platných legislativních dokumentech přečíst, mě konkrétně na jaře 2016 jako manažera školy zajímá, kdy, v jaké výši a jakým způsobem potečou finanční prostředky na podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na účet školy.
V této souvislosti se velmi přimlouvám za modelový příklad financování konkrétní školy/třídy, včetně časového plánu a rolí jednotlivých subjektů. Zmíněný model by prokázal, že na inkluzi máme – alespoň finančně. Z našich interních modelů vyplývá, že státní rozpočet bude mít s inkluzí co dělat. Modelovat můžeme klidně u nás ve škole, potřebná data máme k dispozici.
Autor, představitel Ligy komunitních škol, je zástupcem ředitelky v ZŠ a MŠ Brno, nám. 28. října