Veřejnost je už vůči korupci skoro imunní
Smer určil uprchlickou agendu. Opozice nevyvinula dostatečné úsilí, aby to změnila, konstatuje slovenská socioložka Olga Gyárfášová.
LN Co je pro Slováky důležitější téma – uprchlická krize, nebo zdravotnictví a školství?
Nedá se to zobecnit. Pokud se lidí zeptáte, co největší hrozbou pro Slovensko, tak většina řekne uprchlíci a otázky bezpečnosti. Pokud se ale zeptáte, co je trápí v každodenním životě, jsou to pracovní příležitosti, životní úroveň, sociální jistoty, zdravotnictví. Téma uprchlíků bylo pro vládní stranu výhodné, protože na Slovensku nebylo třeba nic řešit ani nebylo třeba skládat účty z „neřešení“.
LN Čím to je, že opozice nedokázala v kampani lépe využít, že má proti sobě stranu, která vládla sama celé čtyři roky?
Trochu v tom vidím i pohodlné zdřímnutí v opozičních lavicích. Viděli jsme, že opozice neuměla reagovat ani na uprchlické téma a vezla se na vlně, kterou nastavil Smer ( vládní strana – poz. red.). Neuměla ji „přebít“svými vlastními tématy. Smer určoval agendu. Opozice nevyvinula dostatečné úsilí, aby to změnila.
A nesmíme zapomenout na průřezový problém korupce. Veřejnost už je skoro imunní vůči dalším případům. Do jistémíry se podařilo zasadit do veřejného mínění pocit, že korupce je bytostnou součástí politiky.
LN Odhaduje se, že účast ve volbách bude mezi 52 a 55 procenty. O čem nízká účast vypovídá?
Jsou samozřejmě země, kde je účast vyšší. Ale padesáti až šedesátiprocentní účast v parlamentních volbách se v okolních zemích, novějších demokraciích, považuje za docela slušnou. Laťka je nastavena poměrně nízko. Kromě samotné míry volební účasti je důležité i to, zda je stejnoměrná, zda se účastní rovnoměrně všechny sociální skupiny. Tady se dlouhodobě ukazuje, že ve struktuře chybějí mladí lidé, což je varovný signál do budoucna. Je totiž sporné, jestli si zvyknou chodit k volbám v budoucnu. Tyto volby signalizují, že se zvyšuje zájem a účast lidí, kteří žijí v zahraničí. To je pozitivní signál, protože jde o početnou skupinu. Účast na volbách je základním projevem občanské participace. Od toho, kdo nejde volit, lze jen těžko očekávat, že by se i jinak zapojil do veřejného života.
LN Co to vypovídá o těch, kdo nejdou volit – že ignorují politiku jako takovou nebo zkrátka řeší každodenní starosti a na politiku jim nezbývá čas?
Hodně lidí se zkrátka o politiku nezajímá. A možná je to tak i lepší, že lidé, kteří o politice nic nevědí, nakonec nejdou hlasovat. Hlas odevzdaný ve volbách by měl být informovaný, nikoli náhodný.
Máme skupinu notorických nevoličů. To jsou ti, kteří se o politiku nezajímají, nejsou informování a nikdy nechodí k volbám. Pak jsou příležitostní nevoliči. Vý- zkumy ale ukazují, že nejčastějším důvodem neúčasti je nespokojenost a frustrace ze stavu politiky. Lidé už prostě nikomu nevěří.
LN V těchto volbách je poměrně velká skupina nerozhodnutých voličů, mluví se až o milionu lidí. Co rozhodne o tom, komu dají hlas?
Může to být jejich bezprostřední okolí, důležitá referenční skupina. Nebo třeba i sociální sítě. V roce 2010 jsme poprvé zažili výraznou mobilizaci přes sociální sítě ve prospěch tehdy nové strany SaS ( Sloboda a Solidarita, pravicová liberální strana ekonoma Richarda Sulíka – poz. red.).
Už z minulosti víme, že mnoho lidí se rozhodne zcela na poslední chvíli. Je to fenomén, který souvisí s velkou proměnlivostí voličských preferencí, ale také politické scény.
LNV USA válcuje v primárkách soupeře Donald Trump, v Česku se do parlamentu dostal Tomio Okamura, což jsou nestandardní politici. Existuje i na Slovensku objednávka na tuto „nepolitickou politiku“?
Určitě ano. Poptávka tady je. Ostatně rok 2010 byl v tomto ohledu přelomový, když se do parlamentu dostal Igor Matovič na kandidátce SaS. Svou roli hraje atraktivita „něčeho nového“, nepopsaného listu, který zatím nezklamal, protože neměl příležitost. Má to několik příčin.
Jednou z nich je určitě protestní hlas proti establishmentu, proti politické třídě jako celku. Na Slovensku je přímo učebnicovým příkladem hnutí OĽaNO (Obyčajni Ľudia a Nezávislé osobnosti pozn. red.), které programově nechce být standardní politickou stranou.
Problémem takových stran je, že jsou nepředvídatelné. Ať už jako političtí spojenci, nebo jako strana, jež by měla nabídnout a prosazovat konzistentní program. Tyto strany jsou atraktivní v kritice, v protestu, ale slabé ve výkonu správy věcí veřejných.
Jiným příkladem je strana miliardáře Borise Kollára. Jedno z poselství jeho strany Sme rodina je – nejdu do politiky zbohatnout a „jsem za vodou“. Tento a jemu podobní lidé vyvolávají dojem, že když úspěšně zvládli řídit svůj byznys, zvládnou spravovat i stát. To je koneckonců i případ Trumpa, Babiše nebo v Rakousku velkopodnikatele Franka Stronacha.
LN Co očekáváte od voleb?
Nerada dělám prognózy, ve hře je příliš mnoho „stupňů volnosti“. Navíc když se podíváme do minulosti, jen málokdy se naplnil nejočekávanější scénář.