Rusové jsou oběti teroru, bojí se moci
Co je Memorial
Proč tolik Rusů vzpomíná v dobrém na Stalina? „Většina společnosti má mentalitu obětí teroru, již tvoří připravenost k represím, strach z moci a demonstrativní loajalita,“vysvětluje Irina Fligeová, ředitelka petrohradské pobočky proslulého sdružení Memorial.
LN Stalinovu éru dnes pozitivně hodnotí 40 procent Rusů, na přelomu tisíciletí jich přitom byla necelá pětina. Proč takový obrat?
Když mluvíme o stalinismu, hovoříme vlastně o historické paměti – problematice, kterou Memorial už třicet let zkoumá. Vysvětlím to tedy z našeho pohledu. Letos, v roce 2016, už bohužel není možné mluvit o historické paměti z tradiční perspektivy, jako o pohledu na něco, co se událo. Sovětský státní teror totiž ruská společnost nevnímá jako minulost, ale jako současnost, je pro ni aktuálním tématem. Není to historická paměť, ale dědictví minulosti. Dnešní ruská společnost přejala kompletní sovětské dědictví.
LN Včetně sebeklamu?
To dědictví stojí na třech pilířích. Prvním jemechanismus teroru, druhým zkušenost oběti a třetím odpor proti režimu, a každý z nich přejala jiná společenská skupina. Dnešní moc si osvojila veškeré mechanismy sovětského teroru a velmi podobně je také uplatňuje – pronásleduje politické oponenty, falšuje materiály, využívá, ale i konstruuje nejrůznější agenty a špiony. Také odpor proti režimu snese srovnání se sovětskými časy. Stejně jako tehdy je aktivní odboj malý, ale velmi různorodý, ubírá se po humanitárních i společenských cestách, organizuje protesty a mítinky, bojuje za ochranu občanských práv a politických svobod...
Nepočetná skupina u moci, nepočetná opozice. Zbývá většina a ta svým způsobem života přejala mentalitu obětí teroru. To znamená připravenost k represím, která sílí vzhledem k reálnému nebezpečí. Strach z moci. Demonstrativní loajalita. A ochota podřídit se čemukoli. Právě to odrážejí ta vámi zmiňovaná procenta – vnímání sama sebe jako oběti.
LN Jak taková oběť vnímá důkazy o brutalitě sovětského režimu, které Memorial shromažďuje?
Složitá otázka, mimo jiné i proto, že se ten pohled v čase měnil. Koncem 80. a začátkem 90. let mělo ještě hodně lidí osobní zkušenost s gulagem, pořád žily děti, kterým v třicátém sedmém zmizela matka, unesli otce, zatímco dnes už jsou to buď jejich děti, nebo dokonce vnuci. Ale není to jen změna generace. Masivní zájem o sovětské represe na přelomu 80. a 90. let souvisel s obdobím transformace. Všechno se měnilo před očima: politika, ekonomika, fungování společnosti, která najednou cítila, že se všemi těmi změnami musí přijít i přímý, jasný pohled na minulost. Dožadovala se otevření archivů, plného přístupu k informacím.
Jenže uběhlo několik let a najednou jako by ty informace byly úplně nepotřebné. Zájem se vytra- til, přičemž příčiny se u různých společenských skupin mohly lišit. Zajímaví jsou ti, kdo měli se sovětskou represí přímou zkušenost – ať už vlastní, nebo byli nablízku lidem, kteří se v šedesátých a sedmdesátých letech postavili proti režimu. I oni se odtrhli od paměti, jako by jí byli přesyceni: „Všechno to vím, ale nepotřebuju to, nezajímá mě to.“
Právě tento moment v polovině devadesátých let – bez ohledu na politické tlaky, které se to snažily vykládat jinak – byl z mého hlediska tou největší prohrou naší společnosti.
LN Podle vlády „rozvracíte ústavní pořádek Ruské federace“. Jak se na vaší práci odrazilo listopadové zařazení petrohradského Memorialu na kontroverzní seznam zahraničních agentů?
Válka vládní moci s občanskou společností probíhá na několika frontách a jednou z nich je i histo-
Původem ruská nevládní organizace, zkoumá sovětský teror, jeho mechanismy i oběti.
Je laureátem prestižních lidskoprávních ocenění, mj. Sacharovovy ceny za svobodu myšlení, již obdržel v roce 2009 po vraždě Natalije Estěmirové, ředitelky čečenské kanceláře Memorialu. V roce 2014 byl nominován na Nobelovu cenu míru.
Ze strany Kremlu čelí Memorial dlouhodobému tlaku. Posledním úderem bylo loňské zařazení pobočky v Petrohradu na seznam zahraničních agentů. rická paměť, kterou Memorial představuje. Pro režim je historie životně důležitým tématem: bere si ji za rukojmí a vykládá ji ve svůj prospěch. A my mu v tom překážíme. Ve veřejném prostoru často zaslechnete, že práce Memorialu „očerňuje ruskou historii“, ale na naší práci jako takové se žádné jejich politické hry neodrazily.
To označení „ zahraniční agent“jsme nikam nenapsali, ačkoli to ukládá zákon, a všechny naše projekty zatím pokračují, dokonce jsme zahájili i nějaké nové. Velmi ostře se však změnila administrativní část našeho života. Podrobují nás teď neustálým prověrkám, pořád musíme dodávat nějaké výkazy, vyplňovat dokumenty… Je smutné, když v organizaci, jako je Memorial, má nejvíc práce účetní.