Andrzej Wajda. Mistr politického umění
Polský režisér Andrzej Wajda se v neděli 6. března dožívá devadesáti let. Ve světě jde patrně o nejproslulejšího polského filmového tvůrce, jenž je ale svou tvorbou paradoxně bytostně srostlý s rodnou zemí.
Wajda často uchylovat k narážkám a symbolům. Dnes, kdy se takřka povinně „smí všechno“, mohou některá jeho díla, navzdory udivující otevřenosti, na první pohled přece jen nést „šmouhy“– poznamenání dobou vzniku. Nicméně pro diváka, jenž pochopí, že hledí na výsledek nejenom čistě uměleckého zápasu, mohou mít právě takové filmy mnohem větší přitažlivost než valná část současné politicky sice svobodné, avšak zároveň dosti sterilní produkce.
Kronikář Solidarity
Andrzej Wajda vnímal Solidaritu a její vítězství v roce 1989 jako historické zadostiučinění, jako satisfakci i pro ty, kdo zahynuli v Katyni (jako jeho otec), padli ve Varšavském povstání či později v boji s nastupujícím komunistickým režimem v roce 1945 a v dalších letech. I proto v roce 2013 natočil Člověka naděje neboli portrét Lecha Wałęsy, jenž byl tehdy v očích mnoha Poláků – dávno před aktuálním odhalením nových dokumentů potvrzují- cích jeho spolupráci s tajnou policií – odpudivým práskačem.
Wajdův Wałęsa je mužem, pro něhož spolupráce, byť ukončená v roce 1976, znamená celoživotní trauma. Režiséra však při natáčení evidentně vedla snaha předáka Solidarity rehabilitovat, poukázat na jeho historické zásluhy, aniž by ho zároveň přehnaně idealizoval. Dlouho předtím, než padla první klapka filmu, byl totiž Wałęsa člověkem žijícím spíše v ústraní a čelícím nejen v internetových diskusích všemožným útokům, které spojoval zhruba tento základní narativ: Lech, agent Bolek, se spřáhl s komunisty, Solidarita znamenala jeden velký podvod, její vůdci nakonec s komunisty v roce 1989 u kulatého stolu vyhandlovali nemravný pakt, jenž jim přinesl politickou moc, zatímco komunistické nomenklatuře moc ekonomickou. Všechno je zrada a zlodějna, Polsko se topí v bahně, a to i kvůli Bolkovi-Wałęsovi.
Originální polský název snímku zní Wałęsa: Człowiek z nadziei, tedy, doslovně přeloženo, Člověk z naděje. Titul odkazuje ke dvěma jiným Wajdovým filmům. První z nich, Člověk z mramoru z roku 1976 (premiéra 1977), je příběhem pátrání po osudech úderníka z padesátých let, který jako zedník „stachanovsky“lámal rekordy při výstavbě ideálního socialistického města, „socgorodu“Nová Huť u Krakova. V sedmdesátých letech je však jeho osud obestavěn hradbou mlčení. Úderník se totiž posléze do- stal do konfliktu s režimem a ze závěrečné symbolické scény si polský divák snadno odvodil, jak skončil: zahynul při dělnickém povstání na baltském pobřeží v prosinci 1970.
O hnutí Solidarita Wajda natočil hraný film již v roce 1981, ještě před jeho (dočasným) potlačením výjimečným stavem generála Jaruzelského. Hlavní hrdina Člověka ze železa Maciek Tomczyk je postavou fiktivní, leč modelovanou též podle Lecha Wałęsy (dle předáků hnutí Solidarita). Lech Wałęsa si však tehdy ve Wajdově filmu zahrál – sám sebe. V jedné ze scén totiž vystupuje jako svědek na Tomczykově svatbě, jímž je dle scénáře skutečný Lech Wałęsa. Ostatně, prolínání reality a realistické fikce je pro tento film typické, neboť Wajda v něm použil i některé dokumentární záběry (v Člověku z naděje též).
Wałęsa nebyl svatý z plastu
Na dobré zapomínáte, zatímco špatné zveličujete (i naopak), často kvůli tomu, že se vám to hodí do (politického) krámu, a za hrdi- ny chcete „svaté z plastu“, nikoliv živé lidi z masa a krve – i tak by se dalo shrnout poselství Wajdova díla. Nejen filmu oWałęsovi, ale valné části režisérovy tvorby.
Polákům však možná vadí, že už nejsou „božím hřištěm“, neboť „první liga dějin“se nyní hraje jinde: na Blízkém východě či v Asii. Varšavu zničenou po porážce povstání z roku 1944 lze nyní spatřit v syrském Aleppu. V krajském přeboru, kam se svržením komunismu Poláci slavně probojovali, jde jen o takové přízemnosti jako růst HDP. Jistě, nikdo si nepřeje krveprolití, boj za svobodu je vlastně bojem za klid a bezpečí, nicméně blahobytný život v závětří Polákům evidentně duchovně nesvědčí, ba některé přímo frustruje. Zhruba řečeno, pro liberály jsou dějiny především traumatem, jež je nutno utlumit budováním vyspělé konzumní společnosti, zatímco konzervativci mají sklon z jejich strusky odlévat pomníky či bojovně ukovávat politická schémata. Tedy něco, co se Wajdovi vždy příčilo.