Šikana a česká společnost

Nám slušným Čechům se šikana hnusí. A co výchova, v níž chybí vzájemný respekt? Ta nejspíš ne. Ale měla by. Proč vlastně?

JANA NOVÁČKOVÁ, ZDENĚK BROŽ,

OLDŘICH BOTLÍK

Veřejnost by šikanu ráda viděla jako jednání patologických jedinců, někdo je dokonce přesvědčen, že ani oběti nebývají tak úplně bez viny. Převládá zájem o to, kdo bude jak potrestán. Naopak vesměs postrádáme ochotu zabývat se blíže poměry ve skupině, v níž agresor či agresoři tráví řadu hodin týdně. Ve skupině, kde se všichni znají, ale přesto málokdo zasáhne. A nikoli hned. Znamená to totiž vzepřít se silnějšímu, nepřistoupit na jeho pravidla hry. Převažující typ výchovy u nás, v rodinách i ve školách, k tomu ovšem děti nevede. Děti mají poslouchat – nemají se co vzpírat.

Letošnímu případu z průmyslovky na pražském Třebešíně se tu záměrně věnovat nebudeme. Nejde nám totiž o to, co kdo udělal špatně tam, kde už šikanování propuklo. Za zásadní problém naopak pokládáme, co se nejspíš odehrávalo pět, deset nebo patnáct let předtím. Či ještě dří- ve. A taky jinde. U šikany je podstatné pochopit příčiny vzniku. Jinak se může stát, že nevhodnou snahou o zmírňování příznaků budeme ve skutečnosti přilévat olej do ohně. A brzy se pak setkáme s podobným ohavným skutkem – jenom se mu nebude říkat třebešínský.

Autoritativnost jako záruka – čeho?

Michal Kolář, přední český odborník na šikanu ve školách, charakterizuje šikanu v tomto prostředí jako situace, kdy jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci (viz Skrytý svět šikanování ve školách, Portál, 1997). Obecnější definice nazývá šikanou úmyslné jednání namířené proti jinému člověku, které útočí na jeho lidskou důstojnost. Nevylučuje tedy z okruhů agresorů a obětí ani dospělé a připouští – stejně jako Michal Kolář – agresi fyzickou i psychickou. Za charakteristický průvodní znak šikany se dále často pokládá nepoměr sil mezi agresorem a obětí, který může být fyzický, ale bývá zejména psychický.

Prostředí základní vojenské služby bylo pověstné mazáctvím – podle historika Prokopa Tomka s ním byla tiše srozuměna drtivá většina vojáků z povolání. Na civilních pracovištích má šikana formu například bossingu (nerovné zacházení a psychické pronásledování ze strany nadřízeného) nebo mobbingu (šikana ze strany ostatních zaměstnanců). Společným jmenovatelem jsou jeden či více agresorů, jedna či více obětí, ale také sku-

Česká veřejnost a média se o šikanu obvykle začnou zajímat, až když se objeví nějaký zvlášť odpudivý případ. Pozornost se soustřeďuje hlavně na agresory. Ale podstata tohoto neblahého jevu leží někde úplně jinde.

pina, která všemu přihlíží – tedy mlčící, nezasahující svědci.

A ve školách? V citované knize Kolář napsal: „Zárodečné stupně šikanování (...) zamořují většinu formálních skupin ve školách a výchovných zařízeních, kde se praktikuje tradiční způsob pedagogické práce.“(…) „Při uplatňování tradičního tzv. hierarchicko-autoritativního a obsahově direktivního přístupu si nemůže být žádný pedagog jist před rizikem erupce pokročilého stadia šikanování.“

Tato přímá a adresná slova si zaslouží bližší vysvětlení souvislostí, pro mnohé nejspíš překvapivých. Proč vlastně autor kritizuje „tradiční tzv. hierarchicko-autoritativní a obsahově direktivní přístup“k výchově a výuce? Co na něm může být tak špatného? Vždyť ho většina Čechů zažila a zažívá na vlastní kůži. Mnozí dospělí ho uplatňují ve svých rodinách a vyžadují ho také od školy.

Vysvětlení se neobejde bez bližšího rozboru toho, jak člověk chápe své vztahy k ostatním lidem. Zda jako nadřazenost s podřazeností, nebo naopak jako rovnocennost.

S čím se kdo ztotožní

Mocenský model vztahů vychází z přesvědčení, že pokud má někdo postavení, sílu, rozum nebo dost peněz na to, aby mohl prosadit svou na úkor slabšího, pak to smí udělat. Díky své převaze se pokládá za nadřazeného a cítí se oprávněn tak konat. Někdy k prospěchu svému, jindy dokonce „pro dobro“těch slabších a „méněcenných“. Od nich pak očekává, že ohnou hřbet a podřídí se mu.

Ani slabší strana nevidí na takovém uspořádání nic špatného – přijímá je. Nechá se bez vnitřního odporu řídit či ovládat silnějším. Mocenský model je ovšem ve skutečnosti hierarchický. Silný se nechává ovládat ještě silnějšími a slabší naopak vítá, když najde někoho ještě slabšího a může mu dát jeho „méněcennost“pocítit. Tak to přece na světě chodí.

Na tomto místě musíme předejít zmatení pojmů. Existují samozřejmě prostředí s jasnou převahou hierarchických vztahů. Například armáda. Její bojeschopnost vyžaduje, aby vojáci přesně plnili rozkazy velitelů. Totéž platí o policistech, hasičích či záchranářích – i tam mohou na efektivitě řízení záviset lidské životy. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti ostatně najdeme ve většině oborů lidské činnosti. Bývají upraveny pomocí předpisů, které stanovují, kdo může za určitých situací jinému nařídit, aby něco vykonal. Na tom nemusí být nic špatného. O takové vztahy nám ovšem vůbec nejde.

Problém nastává, když člověk spojuje své nadřízené postavení s pocitem vlastní nadřazenosti, s přezíráním ostatních. Je velmi zajímavé, že schopností vnímat oba typy vztahů odděleně se některé národy významně liší. Geert Hofstede, holandský autor významné teorie národní kultury, zavedl pojem vzdálenosti k moci ( power distance). Národy, které ji mají nízkou (třeba severské), sice rozumějí například potřebě mít ministry, avšak myslí si o nich, že by měli jezdit do práce tramvají. Nevidí důvod uctívat je a zahrnovat poctami jen kvůli jejich postavení, protože někdo tu práci holt dělat musí. Českou republiku Hofstede mezi severské země nezahrnuje, a to nejen kvůli poloze.

Respektující model vztahů vychází na rozdíl od modelu mocenského z přesvědčení, že druzí lidé mají stejnou lidskou hodnotu jako my sami. Lidé samozřejmě stejní nejsou, avšak jiné postavení například v práci, fyzické, duševní či sociální rozdíly z nich přece nedělají ani nadřazené, ani méněcenné bytosti. Respektující vztah znamená mít ohled na druhé – na mladší, starší i na vrstevníky. Na jejich potřeby, odlišnost a důstojnost. V jeho jádru je vnitřní přijetí principu, že nikdo nesmí být ponižován a nikdo by se ani sám ponižovat neměl. Je to vztah, v němž se věci nedějí na úkor žádné ze stran.

Zárodečné stupně šikanování zamořují většinu formálních skupin ve školách a výchovných zařízeních, kde se praktikuje tradiční způsob pedagogické práce