Scruton varuje: Levice škodí myšlení

Roger Scruton, anglický konzervativní filozof, autor téměř dvou desítek filozofických a mnoha dalších publicistických i beletristických knih, je u nás známý díky podpoře disidentů v osmdesátých letech i díky poměrně četným polistopadovým překladům svých děl a také osobním návštěvám v Česku. Jeho nejnovější filozofická práce dosud do češtiny přeložena nebyla. Ale měla by.

– a to se paradoxně děje velmi netolerantně. „Je-li vše dovoleno,“píše Scruton, „je zásadní zakázat zakazovatele. Všechny opravdové kultury jsou založené na rozdílech mezi správným a nesprávným, pravdivým a nepravdivým, mezi dobrým a špatným vkusem, mezi poznáním a ignorancí. Bylo to právě kultivování těchto rozlišení, čemu byly v minulosti zasvěceny humanitní vědy. Takže útok na školní osnovy a pokusy jim vnucovat standardy ,politické korektnosti‘ – což v důsledku znamená standardy nevylučování a nesouzení – jsou pojaty i tak, aby autorizovaly vehementní druh soudu – odsouzení všech těch autorit, které zpochybňují ortodoxii levice.“

Smyslu netřeba

Scruton se ve své knize zabývá dosti různorodým souborem myslitelů – od levicových filozofů, kteří jsou v podstatě přesvědčenými demokraty (jako jsou třeba Jürgen Habermas nebo Ronald Dworkin), až po skutečně radikály typu Louise Althussera, Alaina Badioua nebo Slavoje Žižeka. Podrobně rozebírá i některé myslitele, kteří se mu jeví jako podstatné spojníky mezi původnímmarxismem a jeho současnými verzemi, zejména Györgye Lukácse a Antonia Gramsciho. Z předchozí verze knihy se mu do ní dostaly i postavy, které, zdá se mi, z levicového výsluní už poněkud ustupují, jako je Jean-Paul Sartre, a také lidé, kteří nejsou v Česku příliš známí (zejména někteří angličtí a američtí marxisté jako Eric Hobsbawn, Edward Palmer Thomson či John Kenneth Galbraith). Nejpozoruhodnější se mi zdají být rozbory francouzských filozofů od Lacana po Badioua, u kterých Scruton vedle marxistického radikalismu konstatuje i příklon k metodě, která spočívá v programovém chrlení naprostých nesmyslů.

Podezření, že mnozí francouzští filozofové „postmoderního“ražení (a jejich epigoni jinde na světě, zejména v USA) pro- dukují skutečné nesmysly, rozvířila před časem takzvaná Sokalova aféra. Newyorský fyzik Alan Sokal zaslal do jednoho z předních amerických časopisů publikujících filozofii tohoto druhu článek, který byl cílevědomě poskládán tak, aby nedával vůbec žádný smysl; a když byl přijat k publikaci, učinil závěr, že tato filozofie je skutečně prázdná. (Později o tom se svým kolegou Jeanem Bricmontem napsal knihu pojmenovanou Fashionable nonsense.) Scruton konstatuje něco podobného, ale na rozdíl od Sokala, který se na filozofii dívá zvenčí, jde do mnohem větší hloubky. Konstatuje, že nejde jenom o nějaké filozofické diletantství, které se mezi opravdovou filozofii propracovalo pouze proto, že čtenáři jeho bezobsažnost zaměnili za neproniknutelnou hloubku, ale že popularita tohoto druhu literatury souvisí s jeho levicovostí, že jde o programové vyústění určitého druhu prvoplánově angažované filozofie, která čtenáři sugeruje představu, že kdyby tohle posoudil jako nesmysl, odstřihl by se od snahy činit svět lepším.

„Je-li zřejmá politika,“říká Scruton o tomto druhu filozofování, „pak není nesrozumitelnost jazyka na závadu. Naopak, za těchto okolností může být nesrozumitelnost interpretována jako důkaz hloubky a originality, která je příliš velká na to, aby se dala obsáhnout běžnými slovy. Takže tato nesrozumitelnost slouží jako podpora politiky, jako důkaz toho, že házet kameny na policisty je závěr praktického sylogismu, jehož každý krok má tu nejvyšší intelektuální autoritu.“

Buržoazní je prostě nežádoucí

Různorodost filozofů, o kterých kniha pojednává, může vést čtenáře k názoru, že ti lidé k sobě vlastně vůbec nepatří. Scruton má ale pocit, že tady jsou některé věci, které je spojují a které opodstatňují jejich shrnutí pod hlavičku „levicoví myslitelé“. Všechny v podstatě souvisejí s dědictvím Karla Marxe, k němuž se tito filozofové hlásí buď explicitně, nebo implicitně. (Scruton poukazuje na to, že vytrvalost Marxova odkazu je zvlášť podivná ve světle toho, že jakkoli vysoce můžeme hodnotit Marxovu filozofii, předpovědi do budoucna, které z ní vyvodil, se zcela zjevně naprosto minuly s realitou.)

Jedna věc je, že pracemi těchto myslitelů se jako červená nit vinou různé odvozeniny marxistických pojmů; především to jsou pojmy ,buržoazní‘ a ,kapitalismus‘. Přídomek buržoazní může být čistě věcným označením příslušnosti k určitému druhu lidské společnosti, avšak jsou z něj vyvozovány normativní důsledky: je-li něco buržoazní, pak je to nežádoucí, je třeba se toho zbavit (a pochybovat o tom může jenom idiot). Podobně kapitalismus: může to znamenat prostě označení společnosti, kde je většina kapitálu v soukromých rukou, avšak nazvat něco kapitalismem znamená v očích těchto filozofů odsoudit to prostě jako očividně nežádoucí.

Další a ještě podstatnější věc společná těmto myslitelům je marxovská forma aktivismu (protože svět je, samozřejmě, třeba nejenom vykládat, ale i měnit!). Od toho se odvíjí takřka povinná nechuť ke statu quo a neustále pociťovaná potřeba nějaké revoluce – přičemž se jenom velmi zřídka dozvídáme, co přesně by revoluce měla nastolit a proč si máme být jisti, že to bude změna k lepšímu. (V tomto ohledu se už samozřejmě nikdo neodvolává přímo na Marxe.) A pokud se něco o té vysněné budoucnosti dozvídáme, pak to je často bizarní až strašidelné. (Tak například Michel Foucault: „Revolucemůže nastat jedině radikální eliminací soudního aparátu a cokoli, co by mohlo znovu zavést trestní aparát, co by mohlo znovu zavést jeho ideologii a umožnit jí, aby se nepozorovaně vplížila do lidových praktik, musí být vyloučeno.“) Přitom věrnost ideji (tomu správnému druhu) revoluce se zdá legitimovat téměř cokoli od „stroje na nesmysly“, jak Scruton nazývá produkci Jacquesa Lacana, Gillesa Deleuzeho a jim podobných, až po takové výroky, jako je Žižekův „jemný rozdíl mezi stalinistickým gulagem a nacistickým vyhlazovacím táborem byl také, v tom okamžiku, rozdílem mezi civilizací a barbarstvím“.

Podobně jako Žižek se i další levicoví myslitelé snaží ospravedlnit, že desítky milionů obětí komunistických revolucí a vlád v Rusku, Číně a jinde komunismus nediskreditují tak, jako diskreditují oběti fašismu a nacismu tyto ideologie. Tak třeba podle Badioua je rozdíl v tom, že komunismus představoval „věrnost skutečné události“, zatímco nacistický převrat žádnou skutečnou „událostí“nebyl, byl pouze „simulakrem“události. (Tady je ovšem potřeba vědět, že „událost“je pro Badioua v podstatě jistým technickým termínem, takže pochopit, jaký je rozdíl mezi tou skutečnou a její napodobeninou stěží můžeme bez toho, abychom pročetli jeho spisy, což krom jiného obnáší i pochopení jeho politické interpretace mnohých výsledků moderní matematiky...) Tady se, myslím, na mysl derou skutečně naléhavé otázky: Je filozof jako Žižek opravdu „jeden z nejpronikavějších myslitelů současnosti“, jak se uvádí v anotaci českého překladu jedné z jeho knih? A dále: připadá-li nám samozřejmé, že kdo chce obhajovat nacistickou ideologii, nepatří do slušné společnosti, proč jsou lidé, kteří oslavují ideologii, jež vedla k týraní a zabíjení desítek milionů nevinných, intelektuálními celebritami?

Věc společná těmto myslitelům je marxovská forma aktivismu (protože svět je třeba nejenom vykládat, ale i měnit!). Od toho se odvíjí takřka povinná nechuť ke statu quo...

Je o čem přemýšlet

Scrutonova kniha však není primárně o levicové ideologii, je o levicové filozofii (která je ale bohužel, podle Scrutonovy diagnózy, ideologií fatálně prorostlá). Scruton je vzdělaný filozof (mezi jiným znalec německého idealismu) a snaží se své oponenty především usvědčovat z filozofického hochštaplerství. A je si dobře vědom, že v tomto ohledu jsou mezi nimi velké rozdíly. Je si vědom toho, že Foucault je v některých ohledech filozof skutečně pozoruhodný, že Habermas je sice nudný a nepřesvědčivý, ale alespoň nikoli filozoficky šílený, a že dokonce i ten Žižek prokazuje solidní filozofickou erudici. (Naproti tomu na stvořitelích zmíněného „stroje na nesmysly“, zejména na Lacanovi, nic pozitivního nenachází.)

Scrutonova kniha Fools, frauds and firebrands však není jen pro filozofy; a mám pocit, že kdo si ji přečte, ať bude s tím, co Scruton říká, souhlasit, nebo ne, bude mít o čem přemýšlet. V českém kontextu nám pomůže pochopit, že je-li někdo pravicovým – či konzervativním – myslitelem, nemusí to nutně být někdo jako Václav Klaus či Petr Hájek.