Nejenom kopáním hrobů živ je člověk
Miloslav Vojtíšek alias S.d. Ch je nefalšovaný originál a člověk mnoha talentů – píše divadelní hry, komiksy i prózy, hraje loutkové divadlo, vyrábí koláže, je členem kapely Ruce naší Dory. Ke své košaté tvorbě, jak sám říká, potřebuje volné ruce, ale musí také živit rodinu. Tento muž, který si libuje ve výsměšné grotesce, dekadenci, fantasmagoriích různého typu a má divoké funerální sny, je též spořádaný otec dvou dcer. Uchyluje se tedy k zaměstnáním, která mu umožňují opouštět je s čistou hlavou. Léta se živil jako hrobník a nyní jako správce fotbalového hřiště. Teprve se uvidí, jakou inspirací mu bude sportovní prostředí, ale to hrobnické zužitkoval dobře.
Překvapivě odmítá být považován za umělce undergroundu, tuto klasifikaci považuje za výraz bezradnosti. „Jsem zjevný a nadzemní a odjakživa se hlásím o slovo, řekl v rozhovoru pro Svět a divadlo ve chvíli, kdy obdržel svou první Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní českou a slovenskou hru. Jeho text Zátiší ve Slovanu zvítězil v roce 2012, ale je pravda, že tehdy se také větší část divadelní obce s osobou autora seznámila poprvé, i když mu jeho hry i prózy již několik let vydávalo nakladatelství Divus. Což jen potvrzuje známý fakt, že být originální a pilný nestačí, v pravou chvíli musí přijít také publicita. Sám S.d. Ch. připouští, že mu ceny v tomto ohledu pomohly. V každém případě měl v roce 2013 výstavu vMoravské galerii s názvem Orbis Varlén a nic, na níž představil 250 koláží, komiksů a kreseb. A jeho hry začala hrát profesionální divadla. Zátiší ve Slovanu režíroval v brněnské Huse na provázku Michal Hába. Duchovní smrt v Benátkách – druhou hru S.d. Ch. oceněnou v radokovské soutěži loni – nastudovala Barbara Herz v brněnské Redutě a na podzim se na jeviště dostala i Poslední husička: s herci z Dejvic a Dlouhé ji v rámci večera k Cenám Ferdinanda Vaňka uvedl Karel Král.
Zátiší ve Slovanu neskrývá inspiraci litaniemi Thomase Bernharda, autorův jazyk je velmi nadsazený, košatě ornamentální, vršící bizarní slovní spojení i novotvary. A především jízlivý. Svou strukturou připomíná známé Bernhardovy dramolety. Podobně jako rakouský dramatik, který přivádí režiséra Peymanna a jeho dramaturga do vídeňské kavárny, S.d. Ch. usazuje do kavárny Slovan v Brně Anonymního umělce a Jeho přítele. Umělec pronáší dlouhé nenávistné monology na adresu umělecké obce, přítel mlčí a kolem se zjevují vrchní – nazí i oblečení.
Hrdinou Duchovní smrti v Benátkách je znuděný Benátský baronet. Všechno již zažil, požral a vypil, jen ještě nebyl ženat a neúčastnil se divadelní premiéry v Brně. Pak už mu zbude jen smrt jako definitivní zážitek. Protože ji ale chce prožít za plného vědomí, objedná si u ďábla smrt duchovní, kteroumu zařídí sám ředitel Brněnského národního divadla bří Mrštíků. Napsat, že autor se vysmívá komerční kultuře, by asi bylo zjednodušující, spíš pojmenovává povrchnost doby a její tragikomickou touhu ubavit se k smrti. Zdá se také, že pro jeho hry je optimální loutkové provedení, ale kdo ví, jak by vyšly ve výpravné činohře, o tom ostatně autor přemítá i v rozhovoru pro Orientaci.
Poslední husička, která se bude znovu hrát v Dejvickém divadle 15. března, je mimořádně vtipný text, ve kterém se snoubí sarkastický výsměch současné politické kultuře s propracovanou analýzou mechanismů, jež v dnešní politice bezchybně fungují. Hlavním hrdinou je Politický činitel, který si peče husu, vykrmenou za peníze druhých. Na nezdravou krmi je vysazený, hodlá ji celou sám pozřít i s vědomím toho, že si přivodí smrt. K huse si cynicky dává i alkohol a kuřivo. Doktor mu marně vysvětluje, že si kope hrob. Politický činitel je na tuto alternativu připraven a již si objednal rakev. Doktor se následně stává jeho posluchačem a Politický činitel mu objasňuje logiku svého konání, důvody, proč je stižen nemírností, a musí tudíž husu sežrat sám, ostatním vnutit, že jinak nebylo možno, a ještě je přesvědčit, že jsou sami na vině.
S.d. Ch. alias Miloslav Vojtíšek je také pilným prozaikem – jeho poslední knihou je Sekundární trilogie (Rubato 2015). Zde je sugestivní zejména poslední Funerální sen o životě, který představuje volný, asociační proud textu, v němž se makabrózní vize spojené se smrtí a pohřbíváním prolínají se sžíravou kritikou všeho a všech – i sebe sama.