Strach z čarodějnice Yoko

V únorových dnech svých třiaosmdesátých narozenin vydala Yoko Ono nové album Yes I’m a Witch Too. Zároveň převzala od britského hudebního časopisu NME ocenění pro „inspirativní osobnost“, s vlivem na další generace.

Obojí je pokračováním velké proměny toho, jak je Yoko Ono na hudební scéně vnímaná. Trvalo víceméně až do nového tisíciletí, než se oslabil mýtus rockové generace o „té, která rozložila Beatles“(Paul McCartney to odmítl až v rozhovoru v roce 2012). Žádný uplynuvší čas nemůže změkčit ostrý, ječivý, provokativní témbr jejího hlasu; ale novější generace si mnohem víc všímaly jejího autorského přínosu, nadžánrové kuráže, produkce hudby nikoli pro popovou zábavu a zrale vnímaného feminismu.

Proto je aktuální album už druhým titulem, kde se s Yoko Ono programově spojují současné skupiny a osobnosti: z těch superúspěšných Moby, za pevné ženské producentky Tune-Yards nebo Peaches, z kapel The Flaming Lips nebo Peter Bjorn and John. Strach z Yoko pominul: leckdo se spíš dívá, co se z jejího díla přiučit.

Nejslavnější neznámá

Lennon ji kdysi popsal slovy „nejslavnější neznámá umělkyně“: dlouho byla vnímaná jako „paní Lennonová“(napsala i stejnojmennou píseň), ale široké publikum si jen málo uvědomovalo, že v okamžiku, kdy se v roce 1966 setkala se svým třetím manželem, už měla postavení na scéně a hlavně silnou poetiku. Ještě v Japonsku byla vůbec první ženou, která vystudovala filozofii na univerzitě v Tokiu. Ženskou pasivitu ve společnosti pak tematizovala i po přesídlení do USA.

Jako členka hnutí Fluxus se šťastně potkala s absurditou a lehkovážností, které byly téhle scéně vlastní. V ozvěně dada a předznamenání punku bořila Ono ve svých návodech a kompozicích zavedenou představu umění. Publiku kladla otázky a jemným způsobem ukazovala na mystičnost života i umění. Její Lighting Piece hudebníka instruuje: „Škrtni zápalkou a sleduj, jak hoří.“Skladba pro orchestr má toto zadání: „Naraz hlavou do zdi.“Yoko navrhovala, aby interpreti happeningů nechávali po obrazech šlapat lidi na ulici, zpívali nebi, nahrávali na pásek dech místnosti a stárnutí kamene.

Podle jejích vlastních slov byla pro tehdejší uměleckou scénu „jako žena příliš živá“, patřila spíše do undergroundu. Její rebelský duch imponoval při jejich seznámení i Lennonovi. V té době už několikrát uvedla svou patrně nejvýznamnější akci: Cut Piece. Klečela při ní na scéně a vedle ležely nůžky: příchozí diváci přistupovali a každý si odstřihl kousek šatů. Zranitelnost a pasivita ženy stejně jako společenské postavení a identita jsou tu v centru akce, při níž leckoho z diváků napadaly i lascivní myšlenky. Kdo má nad kým navrch, s jakým pocitem se vřazujeme do společnosti „střihačů“, co čeká umělec výměnou za svou poddajnost? Scénická událost někdy končila až rozpadem oděvu: jistěže ne v roce 2003, kdy ji Yoko Ono zopakovala už jako uznávaný moment v „ženském“umění a také jako impulz pro svět po jedenáctém září, „kde jeden potřebujeme důvěru druhého“.

Chůze po tenkém ledě

Od počátku 60. let ale také organizovala skutečné koncerty: s jedním z prvních elektroniků Richardem Maxfieldem nebo s minimalistou LaMonte Youngem, poslouchat přicházeli mimo jiné Marcel Duchamp a Peggy Guggenheimová. Jejím prvním mužem byl skladatel Toshi Ichiyanagi (uvedl ji do společnosti Johna Cage), druhým jazzman Antony Cox. Pro tři společná alba s Johnem Lennonem (1968–1969) tedy měla dlouhý rozběh uvnitř avantgardní scény.

První UnfinishedMusic No. 1: Two Virgins měla na obalu fotku nahého páru, což vedlo k distribuci v neprůhledných přebalech. Na albech byly slyšet zacyklené hudební smyčky, studiové efekty, volná improvizace s asistencí freejazzmanů, citace písní druhých, rozhovory, fragmenty písní, pár demonstrativně vyřčených slov, mix srdečního tepu Johna a Yoko, záznamy z jejich společných „bed-in“pobytů v posteli jako mírových manifestací. Nejcitlivější je materiál druhého alba: jsou tu slyšet ozvy plodu, který Yoko potratila, a následné Dvě minuty ticha.

Jistě to nebylo nic, co by navazovalo na nahrávky Beatles, ale dobře to ilustrovalo „fluxusovskou“ideu Yoko, že výsledná hudba nepřichází na koupené gramodesce, namísto toho by měla vznikat u posluchače v hlavě. Proto měla dvě z alb podtitul Nedokončená hudba.

Tyhle avantgardní výboje, mezi něž patřil i její duet s Ornettem Colemanem, vlastně nepatří k jádru hudby, kvůli níž se dnešní muzikanti k Yoko Ono vracejí: jistě i proto, že médium nahrávky je tu použito v nějakém krajním případě, pojetí skladeb jde „proti srsti“desce určené k opakovanému poslechu. Od počátku 70. let ale začala Yoko Ono psát „normálnější“písně: bylo v nich sice většinou cosi specificky jejího, ale taky krotila svůj ječivý témbr a dimenzovala své sdělení k větší komunikativnosti. Což neznamenalo, že svět byl připraven a reagoval bůhvíjak vděčně.

Také ovlivnila psaní samotného Lennona. Jeho nejznámější sólová píseň Imagine vzešla z jejích performačních a poetických pokynů („představ si“je pro ně poměrně charakteristický obrat). Beatle později výslovně řekl: „Kdybych tehdy nevězel tak hluboko v egocentrismu, byl by kredit za píseň společný, Lennon–Ono.“Když v roce 1971 společně přesídlili do New Yorku, obratem se spojili s tehdejšími aktivisty: Lennon veřejně mluvil o vzpouře ve věznici Attica, jel podpořit spisovatele Johna Sinclaira, zatčeného za držení dvou marihuanových jointů, podporoval původní obyvatele Ameriky a přes moře komentoval irsko-britské napětí.

V tom všem hrála velkou roli Yoko Ono. Od ní pak pochází inspirace k písni, jež z alba Some Time In New York City (1972) přežila nejlépe: Woman Is the Nigger of the World (Žena je negr tohoto světa) ukazuje, jak se Lennon přes Yoko a pár dalších známých ponořil do ženské lidskoprávní agendy a přijal její argumenty. „Chceme, aby si nabarvila tvář a tančila,“zpívá se v písni, se kterou měla média problém nejen pro slovo negr. „Když nechce být otrokem, říkáme, že nás nemiluje, když je přirozená, říkáme, že je jako muž, když ji tlačíme dolů, předstíráme, že je nad námi“.

Exbeatle měl v té době kolem sebe výtečné muzikanty (Keith Moon z The Who, dylanovský bubeník Jim Keltner, George Harrison…), ale ani to nezměkčilo šok posluchačů, kteří od člena nejpopulárnější kapely světa tohle věru nečekali. Bylo to jeho nejméně úspěšné období: Lennon s Ono zároveň museli čelit tak silnému tlaku od oficiální Nixonovy administrativy, že se o několik let později politické agendy dobrovolně vzdali.

Pak jsou tu ještě samostatná alba Yoko. Z dnešního úhlu na nich lze najít řadu povedených „zenových“písní, které mají v sobě tajemství, intimitu a osobní nedokonalost. Songy jako Listen, The Snow Is Falling (Poslouchej, padá sníh) nebo Walking On Thin Ice (Chůze po tenkém ledě) převzala řada kapel a zpěváků. A nutno říct, že bez hlasu Yoko, který působí antilyricky, ty coververze mohou vyznít líp než autorský originál. Po Yoko zbývají i svébytné příběhy. Když na albu Fly (1971) odmítal vydavatel EMI text „otevřete své kalhoty, sukně, nohy, stehna“, autorka neměla problém text obratem změnit na „otevřete své domy, chrámy, jezera, oči“.

Ono taky testovala sama sebe nahráváním v extrémních situacích. Jednou odešla z večírku, na kterém se Lennon sexuálně věnoval jiné ženě, rovnou do nahrávacího studia: vznikla tak píseň Death of Samantha, která má obecnější zachmuřenou atmosféru. Den po Lennonově smrti natočila Yoko Ono ve studiu litanický zpěv bez doprovodu I Don’t Know Why, který se ocitl na albu Season of Glass (1981). Na obalu leží Lennonovy zkrvavené brýle. Postoj Yoko reprezentuje singl, který z alba vzešel: jmenuje se Goodbye Sadness (Sbohem, smutku).

Ta, která tančila

Yoko Ono testovala sama sebe nahráváním v extrémních situacích. Jednou odešla z večírku, na kterém se Lennon sexuálně věnoval jiné ženě, rovnou do studia

Než se stala uznávanou, užila si mimořádnou porci rasismu i sexismu. I tak „overgroundový“časopis jako Esquire psal v roce 1970 o Lennonově „excrusive gloupie“(v narážce na to, že Japonci při vyslovování necítí rozdíl mezi „r“a „l“). Později, když už byla váženou personou, se přidal stín ageismu: to když po pětasedmdesátce vydala album víceméně taneční klubové hudby Between My Head And Sky. Neviděla důvod, proč by žena její generace a jejího věku neměla tančit na scéně s elektronickou hudbou. Aby ukázala energii starších „tvrdohlavých žen“, položila na ně důraz coby kurátorka londýnského festivalu Meltdown. Sezvala Siouxsie Sioux, Patti Smith a Marianne Faithful.

Letošní „druhý díl“ze série alb, kde se spojuje s novějšími kapelami, je nespojitý rezervoár tracků, z nichž si posluchač odfiltruje několik nejbližších. Výtečnou energii má sesterstvo kolem muzikantky Tune-Yards (Warrior Woman), překvapivě tu mají prostor i lidé ze světa komerčních dýdžejů (Danny Tenaglia), což odráží situaci na dnešní newyorské scéně. Není to pamětihodná deska, asi i proto, že při svém věku se Ono nevěnuje hudební produkci a jen „posvěcuje“hostováním výtvory druhých. Album má i praktický účel: je upomínkou na probíhající velkou retrospektivu Yoko Ono v newyorské MoMA. Rekapitulovat její příběh je dnes možná víc než naslouchat její nové hudbě.