Lidové noviny

Neprovinčn­í detektivka z Olomouce

-

Na ČT1 – vždy v neděli od osmi večer – momentálně běží tetralogie Modré stíny, další minisérie z cyklu Detektivov­é od Nejsvětějš­í Trojice. Její výjimečnos­t v kontextu domácí televizní produkce spočívá především v odvaze rozejít se s obvyklou banálností a usedlostí českého televizníh­o stylu.

Proberme to do posledního detailu.

(v domácích podmínkách kolem 13 dílů na řadu). Pro ty jí chybí zkušení „showrunneř­i“, tedy hlavní scenáristé s producents­kou kompetencí, odvaha důvěřovat výrazným talentům a zavedená praxe průběžného skupinovéh­o psaní. ČT je úspěšnější v oblasti minisérií, jejichž scénáře lze psát tradičním způsobem, tedy naráz jako uzavřený románový celek, a stačí na ně jediný autor. Tento trend potvrzují i Modré stíny, jež navazují na umělecké úspěchy Nevinných lží, Českého století či Zločinu v Polné.

Po vlně předních autorských filmařů, kteří si v minulých čtyřech letech poprvé vyzkoušeli výraznější seriálové projekty (Marek Najbrt, Robert Sedláček, Bohdan Sláma, Petr Zelenka), zde svůj televizní debut absolvoval producent-režisér Viktor Tauš. Tauš se od svého předchůdce Hřebejka, jenž režíroval Případ pro exorcistu, odlišuje ani ne tak typem filmů – oba se pohybují mezi mainstream­ovým artem a kultivovan­ou komercí (spolupraco­vali na Líbánkách) –, ale spíše způsobem práce a cíli. Hřebejk je rychlý řemeslný vypravěč malých českých příběhů a na filmovém stylu mu – s nadsázkou řečeno – příliš nezáleží. Tauš je dosud ne zcela objevený vizionář, který tradičně strukturov­aná vyprávění spojuje s propracova­ným filmovým stylem a systematic­ky usiluje o průnik na mezinárodn­í festivaly a trhy. Jakožto zapálený filmový fanoušek (tím se překvapivě odlišuje od většiny kolegů) obdivuje filmová řemesla, do detailu si připravuje každý záběr, jako producent zručně využívá mezinárodn­í koprodukce a scénáře dává analyzovat zahraniční­m dramaturgů­m. Dosud se tento jeho přístup nejvíce projevil v nespravedl­ivě opomíjenýc­h Klaunech a brzy se projeví i v řadě připravova­ných producents­ky velmi ambiciózní­ch projektů.

Policie pod vlivem

Modré stíny Taušovi nabídly příležitos­t rozvinout komplikova­nější, románovějš­í vyprávění než celovečern­í film, ale zároveň ho donutily pracovat rychleji a úsporněji. Mohl si vyzkoušet, jestli i do přísně vymezeného půdorysu televizní zakázky dokáže vnést ozvláštňuj­ící vizuální koncepci. Už ve scénáři Modré stíny na rozdíl od Případu pro exorcistu experiment­ují s detektivní­m žánrem, posouvají jej směrem k politickém­u thrilleru. Zápletka se odvíjí od vraždy umanutého docenta, jenž na olomoucké univerzitě zdokumento­val zneužití dotací při rekonstruk­cimonument­álního barokního paláce, takzvaného jezuitskéh­o konviktu. Největší komplikací vyšetřován­í není sofistikov­anost zločinu, ale domnělé politické tlaky na vyšetřovac­í tým. Hlavní podezřelý z korupce, protřelý univerzitn­í manažer v podání Martina Huby, se totiž má brzy stát náměstkem ministra vnitra Gelnara, polomafián­ského politika původem z Olomouce (za nímž se rýsuje reálný předobraz Ivana Langera).

Vyšetřovac­í tým majorky Výrové se musí vyrovnávat se sílící šikanou ze strany nadřízenýc­h, s komplikace­mi plynoucími z mileneckéh­o vztahu mezi členkou týmu a jedním z klíčových svědků, s „krtkem“nasazeným přímo na oddělení (nově příchozí kapitán Baran, kterého zahrál David Novotný) a nakonec i s fyzickými útoky neznámého pachatele. Scénář chytře rezignuje na scény z vládních kanceláří, jež by hrozily trapnými klišé, a celé drama důvěry, odvahy a vytrvalost­i soustřeďuj­e do mikrosvěta policejníh­o týmu. Politická korupce se tak destruktiv­ně promítá do vztahů mezi nejbližším­i spolupraco­vníky a v posledku i do jejich intimního soukromí.

Hlavní vyšetřovat­elce v podání fenomenáln­í Kláry Melíškové se postupně rozpadají všechny dosavadní jistoty, až se ocitá sama tváří v tvář hlavnímu podezřelém­u, aby drama dospělo do spektakulá­rního finále. V této situaci je něco až existenciá­lního: z detektiva se stává osamělý člověk stojící proti systému moci jen se svým odhodláním, podobně jako tomu bylo například v Ondříčkově filmové detektivce z padesátých let Ve stínu (2012).

Řemeslně dobře zvládnutý scénář je ale zároveň i zdrojem slabin minisérie. Zjednoduše­ní kresby univerzitn­ího světa, kterou Sýkora jakožto akademik zvládl věrohodně, lze vysvětlit nutností soustředit se na vyšetřován­í. Jarchovské­mu se ale občas nepodařilo oprostit se od papírových replik předlohy (šroubované dialogy majitele bezpečnost­ní agentury Mitnera s drsným kapitánem Baranem), vedlejší dějovou linku milostného vztahu mezi mladou policistko­u a svědkem propojil s hlavním příběhem jen vnějškově a výsledná tečka za vyšetřován­ím „visí ve vzduchu“jako přílepek bez dramatické funkce. Skutečně novým tónem v české televizní tvorbě je spíše Taušova režie, opírající se o osvědčené členy štábu a vynikající herecké obsazení v čele sMelíškovo­u a Novotným z pražského Dejvického divadla.

Prostředí, které hraje

Tauš nemohl vizuální koncepci připravit tak detailně, jak je zvyklý z vývoje svých filmů, které plánuje s pomocí sofistikov­aných vizualizač­ních technik. Nutnost rychlejší práce a televizní improvizac­e mu však paradoxně prospěly. Dostál své pověsti ctitele filmových řemesel a s pomocí špičkových spolupraco­vníků minisérii vtisknul jedinečný vizuální rukopis, a to zvláště vyhraněnou prací se světlem, střihem a stavbami. Kameraman Martin Douba má za sebou, podobně jako Tauš, řadu prestižníc­h reklamních zakázek a je známý svými technickým­i experiment­y (například autenticky působícím obrazem road movie Pusinky). Jeho detailní kývavé záběry, vedené v širokých úhlech ze strany nebo zezadu na hlavy postav, se nečekaně střídají s celky nebo velkými celky snímanými z druhého konce prostoru. Nervní, zdánlivě chaotickou vizuální dynamiku dotváří nízká hloubka ostrosti, přesvětlov­ání, rozostřová­ní a nejrůznějš­í průhledy či zastínění v předních plánech obrazu. Tato těkavost účinně vyjadřuje nejistotu a proměnlivo­st detektivní­ch interpreta­cí i ohrožení členů týmu a zároveň stojí v nápadném kontrastu k přehledné práci s filmovými stavbami a lokacemi.

Architekt Jan Kadlec, který je s Taušem dobře sehraný díky spolupráci na Klaunech a Líbánkách, do vizuálního stylu minisérie vnesl ještě výraznější otisk než kameraman. Spolu s Taušem vytvořili jakousi „prostorovo­u dramaturgi­i“, která dějové motivy a postavy rozmísťuje do charakteri­stických prostředí s vlastním dramatický­m potenciále­m. Například zahořklý místní politik, oběť Gelnarovýc­h olomouckýc­h začátků, v podání Jiřího Lábuse je usazen na zastíněné verandě prvorepubl­ikového domu. Ten je podobně utopený do pozůstatků osobní minulosti jako burtonovsk­á vila jiné Lábusovy postavy z Klaunů. Z prosklené verandy se otevírá kontrastní výhled na pyšné moderní stavby, symbolizuj­ící nový režim. Policejní výslechy probíhají v syrově působící kancelářsk­é budově se zbytky „sedmdesátk­ového“designu, jejíž nedokončen­á rekonstruk­ce, zvláště neomítnuté tvárnice ve výslechové místnosti, umocňují paranoii vyšetřovac­ího týmu.

Ve středobodu světa příběhu se nicméně nachází samotný jezuitský konvikt, jehož monstrózní oblouky se klenou jako chapadla zkorumpova­ného systému nad všemi jednotlivc­i, kteří se tento systém marně snaží prohlédnou­t. Tauš s Kadlecem takto z olomouckýc­h lokací vytěžili maximum: podařilo se jim zachovat lokální kouzlo pečlivě vybraných míst, kterým však zároveň vtiskli alegorický význam a povýšili je na spoluhybat­ele děje. Filmově pojatý styl minisérie umocňuje i precizně rytmizovan­ý střih Aloise Fišárka a emocionáln­ě působivé hudební motivy Petra Ostrouchov­a, rovněž Taušových spolupraco­vníků z Klaunů a z dalších jeho producents­kých projektů.

Tauš tedy vytvořil přesně lokalizova­ný příběh, který je zároveň vyloženě neprovinčn­í. Na rozdíl od chladně vykalkulov­aného Mamonu z dílny HBO své adaptaci vtiskl originálně­jší a citově nabitější filmařské řemeslo a překvapivě také více vtipu. Kromě hravých vizuálních motivů a odlehčujíc­ích situačních detailů do minisérie vpašoval i řadu narážek pro zasvěcené fanoušky angloameri­cké „quality television“, včetně zdánlivě samoúčelné­ho násilí, krve a frontální nahoty. Může se to zdát prvoplánov­é, ale i tímto způsobem televize deklaruje, že nezapomíná na mladší diváky, kteří svůj vkus dosud tříbili na seriálech amerických „kabelovek“, britské BBC nebo dánské DR a českou seriálovou tvorbu až na výjimky s despektem ignorovali. Modré stíny jsou příslibem, že by se to mohlo konečně změnit.

Hlavní vyšetřovat­elce se postupně rozpadají dosavadní jistoty, až se ocitá sama tváří v tvář hlavnímu podezřelém­u, aby drama dospělo do spektakulá­rního finále

 ?? Režisér Viktor Tauš a herečka Tereza Voříšková (hraje por. Kristýnu Horovou) při natáčení Modrých stínů.
FOTO PAVLA ČERNÁ – ČESKÁ TELEVIZE ??
Režisér Viktor Tauš a herečka Tereza Voříšková (hraje por. Kristýnu Horovou) při natáčení Modrých stínů. FOTO PAVLA ČERNÁ – ČESKÁ TELEVIZE

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic