Šest lvů pro Kobry a užovky
Pořadatelé filmových cen Český lev potřebovali dvě a půl hodiny na předem zřejmé sdělení, že loni u nás vzniklo maximálně pět snímků, o nichž má smysl vážně hovořit. Jejich tvůrci si právem rozdělili všechny podstatné trofeje.
est Českých lvů pro snímek Jana Prušinovského Kobry a užovky je zasloužený úspěch, jehož rubem je poněkud drsná „prohra“Zelenkova filmu Ztraceni vMnichově. Ten z impozantních patnácti nominací proměnil jen dvě, stále však ještě poměrně významné (za scénář a střih). Film Domácí péče byl spravedlivě odměněn hereckou cenou pro Alenu Mihulovou a Čeští lvi za zvuk a hudbu jsou důstojným upozorněním na zjevení filmu Schmitke.
Z těchto špiček ledovce by se mohlo zdát, že loňská filmová úroda nebyla zase tak zlá, a částečně je to pravda. Snad se opravdu začíná blýskat na lepší časy – systém financování filmů vypadá po dlouhých letech nadějně a objevují se noví talentovaní tvůrci – o tom ostatně svědčí i tituly, o nichž se mluví v letošním roce ( Rodinný film či Já, Olga Hepnarová). Přesto je brzy na jásání, natož na pompézní ceremoniály, o jaký se Česká filmová a televizní akademie v sobotu opět pokusila. Jak jsou kvalitní české filmy vzácné, ukázaly nominace, kam se vešly i tituly jako Wilsonov, Laputa či Padesátka – tedy snímky, o nichž by bylo lépe taktně pomlčet a ne je označovat jako kandidáty na prestižní cenu.
Nešťastným nápadem byla novinka v podobě přidání televizních kategorií. Nejenže natáhla celý ceremoniál k neúnosné délce, ale především ještě více rozmělnila a zpochybnila hodnotu udělovaných cen. Především proto, že si ČFTA hodně usnadnila práci s nominacemi a své pořady přímo do finálního výběru vyslaly samy televizní společnosti. Všichni letošní tvůrci nominovaní na Českého lva se tudíž mohou pyšnit skutečností, že se ocitli ve vybrané společnosti Výměny manželek.
O tom, že na tom česká filmařská obec personálně stále není bůhvíjak, svědčí i fakt, že pro ni scénář ceremoniálu musela připravit rozhlasová moderátorka Lucie Výborná a scenárista Troškových Kameňáků Evžen Gogela. Po loňském nápadu s předávajícími lékaři přišli na řadu vědci – a opět se potvrdilo, že na první pohled snad zajímavý nápad je ve skutečnosti hluboce nesmyslný. Večer se odehrával v duchu montypytho- novského principu „a teď o něčem úplně jiném“– anebo ještě spíš podle českého úsloví jeden o voze a jiný o koze. Když česká kinematografie nejspíš není dost zajímavé téma, tak si budeme povídat třeba o parazitech nebo podivně velebit české zahrádkaření, abychom ty dvě a půl hodiny nějak zaplácli. Není celkem divu, že když přišla řada na Petra Zelen- ku, musel se optat, zač udělenou cenu vlastně má: u tak „zábavného“pořadu bylo vskutku umění neusnout nebo alespoň neaplikovat sebezáchovnou nepozornost. Nepomohly ani hudební předěly. Po štěpné větě Lucie Výborné „dámy a pánové, hudba, to je fascinující věc“následovalo to nejbanálnější, co si lze v souvislosti s předáváním filmových cen před- stavit, čili vokální úpravy „provařených“filmových melodií.
Ve dvou momentech to vypadalo na trochu vzrušení: to když se dva různí laureáti málem odhodlali do někoho opřít a vnést do všeobecné selanky trochu kontroverze. Jenže jeden z nich svého Voldemorta raději nejmenoval a druhý jeho jméno zapomněl. Takže vlastně zase nic...