Biľak a Štrougal z Teheránu

Proč volby v Íránu nejsou červánky demokracie

Kdyby volby mohly něco změnit, nenechali by nás hlasovat,“řekl před sto dvaceti lety Mark Twain. Možná to tehdy v Americe byla pravda, ale v každém případě docela dobře formuloval pocity mnoha Íránců.

Světové i české noviny zaplavily v posledním týdnu články oslavující „porážku konzervativců“v parlamentních volbách, „vítězství reformistů“nebo dokonce „liberálů“. Blahosklonná představa, že v Íránu je demokracie aspoň poloviční a teď bude ještě větší, není nic než urážka Íránců, kteří musejí žít v diktatuře.

Nadšení novináři zcela přehlédli, že se k urnám dostavilo jen 62 procent potenciálních voličů, a to přesto, že je k hlasování vyzýval prostřednictvím svého syna už mnoho let vězněný bývalý prezidentský kandidát Karrúbí. Ovšem s dovětkem: nemyslete si, že jsou to opravdové volby, jen změníte atmosféru.

Někteří Íránci odmítají hlasovat už jen proto, aby nepomáhali vytvářet iluzi, že v jejich zemi lidé o něčem rozhodují. Už jen podat kandidaturu je pro většinu lidí nemožné, a ti, kteří projdou, jsou často vyřazeni komisemi nevolené Rady strážců.

Také samotný výsledek lze popsat dvojím způsobem. Buď že „reformisté“z neformálního proprezidentského bloku ztrojnásobili svůj podíl. Nebo tak, že dostali méně než třicet procent hlasů, což nezní tak oslnivě. Především ale velká volební podpora reformistům nezavede v Íránu demokracii, ale umožní některým reformistům bránit se proti nařčení, že jsou pátou kolonou a nástroji nepřátel revoluce. V tomto smyslu to úspěch reformátorů je. Ale jakých?

Škatulata, hýbejte se

Nejoslavovanějším z nich je prezident Rúhání. Tento politik začal být novináři v roce 2013 označován za reformistu až poté, co byli z prezidentských voleb vyřazeni opravdoví reformisté. Ti se nyní za Rúháním shromáždili prostě proto, že v mocenském zápase stojí na stejné straně, žádný významný reformista není k dispozici a Rúhání má reputaci díky dohodě o jaderném programu.

Rúhání nejen že není reformista, ale především je to člověk zevnitř mocenské elity. Svou kariéru strávil v nábožensko-mocenských a silových strukturách. Je sice vnímán jako příznivec idejí zelené revoluce z roku 2009, která protestovala proti podvodnému Ahmadínežádově vítězství, ale nikdy ji otevřeně nepodpořil a dokonce se dá říci, že se jako člen nejvyšší rady národní bezpečnosti nepřímo podílel na jejím potření.

Za Rúháního éry se také popravuje více než za Ahmadínežáda a stoupl i počet zavřených novin i novinářů. Mezi oněmi 38 procenty lidí, kteří se neobtěžovali jít k volbám, byli ti, kdo už Rúháního nepovažují za naději na změny. Mimo jiné také vidí jeho ambice: být příštím nejvyšším vůdcem.

Druhým předním „reformistou“má být bývalý prezident Rafsandžání. Tedy jeden ze zakladatelů islámské republiky, který před lety pomocí zákulisních machinací pomohl Chámenejímu do nejvyšší funkce. Teď jsou oba muži znepřáteleni a z pragmatického konzervativce se najednou stal význačný příslušník tábora reformistů. Roli hraje i to, že Rafsandžání je bohatý podnikatel a zastupuje zájmy vlivné obchodní třídy, která si teď přeje uvolnění.

A co jiní reformátoři, ti autentičtější? Exprezident Chátamí nesmí odjíždět z Íránu a je takřka umlčen. Ještě mnohem radikálnější bývalí prezidentští kandidáti Karrúbí a Músáví jsou už po léta v domácím vězení a zůstávají tam i za „reformisty“Rúháního.

Reforma revoluce

Problém je i to, že pozitivně vnímaný pojem „reformisté“je zavádějící. Největším inovátorem systému posledních let byl přece Ahmadínežád! Problémem Íránu samozřejmě není špatné fungování systému, ale jeho samotná existence. Íránští voliči se rozhodují mezi tamními Biľaky a Štrougaly, nikoli Jakeši a Havly. Íránští Havlové totiž nesedí v parlamentu, nýbrž ve vězení nebo přinejlepším v kavárně v Paříži.

Žádný z obhájců íránské „perestrojky“samozřejmě nemá v plánu islámskou republiku rozebrat, ale naopak reformami prodloužit systému život. Nanejvýš lze čekat, že někdo jednou sehraje úlohu Gorbačova, který ve snaze vylepšovat a třeba naplnit dosud jen deklarované hodnoty otevřel stavidla, která už nedokázal zavřít.

Na rozdíl od Československa 80. let nestojí v čele Íránu zpitomělá gerontokracie, ale dopředu se dere generace semknutá válkou s Irákem z 80. let, často jsou to lidé spojení s Revolučními gardami. Náboženští konzervativci, kteří se svým vytěsňováním nesouhlasí, objevují hodnoty „islámské revoluce“a stávají se z nich reformisté.

Označovat je za „liberály“v sobě nese nechtěnou ironii. Íránsko-americký politolog Ray Takeyh to formuloval tak, že linie štěpení dnes nevede mezi zastánci tvrdé linie a umírněnými politiky, ale mezi státem a společností. Je možné, že Rúháního úspěch povede k tomu, že svěrací kazajka, v níž Íránci musejí žít, bude volnější a barevnější. Ale nic víc.

e-mail: jan.fingerland@gmail.com