Větná skladba
Věta, souvětí a základní skladební dvojice Větné členy a časté chyby při jejich určování
Větu tvoří slova, která jsou uspořádána podle určitých mluvnických pravidel. Věta jednoduchá je věta, která obsahuje pouze jeden přísudek a vyjadřuje, na rozdíl od souvětí, jednu myšlenku. Základ věty většinou tvoří podmět a přísudek, tedy základní skladební dvojice (ZSD).
ZSD lze určit i přesto, že podmět je ve větě nevyjádřený, ale lze jej z kontextu nahradit osobním zájmenem ( Půjdeme domů. ZSD – ( my) půjdeme.). Podmět je původce nebo nositel děje, činnosti, stavu nebo vlastnosti a ptáme se na něj první pádovou otázkou kdo, co?. Přísudek vyjadřuje, co podmět dělá, co se s ním děje nebo jaký je. Zpravidla je vyjádřen jedním určitým slovesným tvarem.
Větu, která obsahuje podmět i přísudek, označujeme jako dvojčlennou. V případě, že chybí podmět, jde o větu jednočlennou ( Bolí mě u srdce. Stmívá se.). V případě, že je věta tvořena jen ZSD, jde o větu holou. Pokud je ZSD obohacena dalšími větnými členy, jde o větu rozvitou. Existují ještě větné ekvivalenty, tedy výpovědi, které jsou tvořeny pouze jedním slovem. Často vyjadřují zákaz, rozkaz, souhlas či citoslovečný projev ( Nekouřit! Fuj!)
Nenechte se splést
Při rozlišování věty jednoduché a souvětí se často zapomíná, že některé části věty netvoří samostatnou věty. Žáky často matou oslovení, některá citoslovce, samostatné větné členy, vsuvky či přitakávací a záporové částice. Žáci také chybně určují větu jednoduchou a souvětí podle interpunkce či podle spojek a spojovacích výrazů, případně počítáním sloves místo přísudků. sudek jmenný se sponou (Jana je učitelka; Honza byl nemocný. Jitka bude vzdělaná). Nejprve je nutné správně pochopit, že pod pojmem spona je myšlen tvar slovesa být a pod pojmem jmenný podstatné nebo přídavné jméno. Jen ve výjimečných případech může spona úplně chybět, pak jde o přísudek jmenný ( Vstup volný.).
Běžný je také zúžený pohled na podmět. Mnoho učitelů vysvětluje podmět jako podstatné jméno nebo zájmeno v prvním pádě. To je pro pochopení větné skladby trochu matoucí: podmět totiž může být jakýkoliv slovní druh (včetně neohebných), který odpovídá na otázku kdo, co. V testech na víceletá gymnázia se tak objevují úlohy, ve kterých mají žáci vyhledávat právě podměty, jež nejsou ani podstatným jménem, ani zájmenem (Kromě je předložka. Kouřit je zakázáno.).
Často se pletou věty s podmětem nevyjádřeným a věty jednočlenné. Ve větě jednočlenné můžeme podmět vyjádřit pomocí osobního zájmena ono, které ale neskrývá nějakou konkrétní osobu, zvíře, věc, činnosti, vlastnost či děj.
Žáci často nenajdou a neurčí správně základní skladební dvojici, protože je mate následující: – věta rozvitá, s větnými členy, které žáci neznají; – nevyjádřený podmět; – přísudek v minulém čase; – přísudek se zvratným zájmenem; – přísudek ve tvaru složeného slovesného tvaru; – přísudek jmenný se sponou apod.
Dnes otevřeme problematiku větné skladby podle klasické syntaktické teorie a budeme se věnovat větným členům. Každá věta se skládá z větných členů. Větný člen je každé plnovýznamové slovo (ohebný slovní druh a příslovce), které v rámci konkrétní větné skladby plní svoji funkci a nelze je dále dělit. Může být rozvíjen dalšími větnými členy a tvořit skladební dvojice. Základ věty většinou tvoří podmět a přísudek, tedy základní skladební dvojice (ZSD). Podmět je původce nebo nositel děje, činnosti, stavu nebo vlastnosti a ptáme se na něj první pádovou otázkou kdo, co? Přísudek vyjadřuje, co podmět dělá, co se s ním děje nebo jaký je.
V případě, že je ve větě pouze podmět a přísudek, pak jde o větu holou, pokud jsou ve větě další větné členy a skladební dvojice, jde o větu rozvitou. Rozvíjejícími větnými členy jsou přívlastek, předmět, příslovečné určení a doplněk. Přívlastek rozvíjí další jmenný větný člen (nejčastěji podstatné jméno, zájmeno, případně zpodstatnělé přídavné jméno či číslovku). Předmět tvoří dvojici se slovesem. Vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterých se slovesný děj týká, na co přechází, co jím vzniká. Můžeme se na něj zeptat všemi pádovými otázkami kromě první a páté.
Příslovečné určení uvádí nějakou okolnost a rozvíjí sloveso, případně přídavné jméno nebo příslovce. Příslovečná určení rozdělujeme na příslovečné určení času, místa, způsobu (způsobu, míry apod.) a příčiny (příčiny, účelu, podmínky či přípustky). Doplněk rozvíjí zároveň dva větné členy – na jedné straně většinou podmět nebo předmět a na druhé straně přísudek. ( Nechali je tam Uslyšela psa.) Všechny větné členy mohou být buď holé, nebo rozvité. Přívlastek může být buď několikanásobný, nebo postupně rozvíjející.
Nenechte se splést
Chyby v určování větných členů bývají způsobeny zaměňováním větné funkce a příslušností ke slovnímu druhu. Jediný větný člen, který lze propojit (téměř vždy) s konkrétním slovním druhem, je přísudek/sloveso. Dále je snadné určit přívlastek shodný, který je vyjádřen buď přídavným jménem, nebo přivlastňovacím zájmenem, které se mohou shodovat v pádě, čísle a rodě se jménem, které rozvíjejí.
Slovní druh nám ovšem vůbec nepomůže u určování přívlastku neshodného (podstatné jméno s předložkou i bez ní, příslovce nebo infinitiv), předmětu (podstatné jméno, zájmeno nebo infinitiv), příslovečného určení (příslovce, podstatné jméno s předložkou i bez předložky či infinitiv) či doplňku (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka, infinitiv či přechodník).
Naopak je důležité vnímat, s jakými větnými členy a slovními druhy se rozvíjející slova pojí. Často se plete předmět a přívlastek neshodný, přívlastek neshodný a příslovečné určení, předmět a příslovečné určení. V posledním případě je to někdy těžké, protože se oba větné členy (předmět a příslovečné určení) vážou ke slovesu a mohou být vyjádřeny stejnými slovními druhy. Přednostmá vždy příslovečné určení před předmětem.