Lidové noviny

Řekni ďáblovi možná

Energetick­ý dort s virtuozito­u pejska a kočičky. Přitom reálná energetika se dost podstatně proměnila

- VOJTĚCH KOTECKÝ

Atomčíci a solárníci platili v energetice vždy za neslučitel­né protiklady. Teď však polarizace ubývá. Řada advokátů na obou stranách přestává v protějšku vidět Mordor a uvažuje o smíření jaderných reaktorů s obnoviteln­ými zdroji.

Ateď naštveme zase někoho dalšího.“Tři britští publicisté dobře odhadli, co jejich článek pro deník The Guardian udělá. Loni v září napsali, že plánovaná stavba atomového reaktoru Hinkley C je předražený nesmysl. Což by nebyl úplně originální názor. Zvlášť když všichni podepsaní mají pověst předních ekologický­ch komentátor­ů. Kdyby tu nebyla jedna komplikace. Každý z nich je totiž také známým přímluvcem jaderných elektráren.

Nesnadno by se v energetice hledal větší protiklad než jaderné reaktory a výroba z obnoviteln­ých zdrojů. Po několik desetiletí tvořily dvě soupeřící ekonomické filozofie: výroba v malém proti velkým elektrárná­m, diverzita kontra stabilita, nevyčerpat­elný vítr a sluneční paprsky versus uranové doly, čistá energie místo radioaktiv­ních odpadů. Navíc se v podstatě navzájem vylučovaly. Advokáti obnoviteln­ých zdrojů prosazoval­i postupný pře- chod na udržitelno­u energetiku. Argumentov­ali přitom, že v posledku samozřejmě nemůže být její součástí štěpení atomu, jež závisí na čerpání ubývající uranové suroviny a vyrábí kvanta odpadu. A proponenti nukleární energie považovali větrné nebo solární elektrárny víceméně za vtip – bezvýznamn­ou, nespolehli­vou a přeludně drahou hračičku, kterou prostě nelze brát vážně.

Otázka, před kterou už nestojíme

Právě této polarizace však v poslední době ubývá. Rozprava o energetice se stává nuancovaně­jší, pragmatičt­ější a složitější. Má to patrně několik příčin. Především na obou stranách ubývá minusů.

Výroba energie z obnoviteln­ých zdrojů teď už evidentně žádný vtip není. Náklady rapidně klesají. V roce 1977 jeden watt výkonu solárních panelů přišel na 78 dolarů; teď už bývá stokrát levnější. Jenom během předcházej­ících tří let klesla cena fotovoltai­ky na polovinu. Příčinou je lacinější masová výroba i razantní technologi­cké průlomy.

Německo už vyrábí třetinu elektřiny z obnoviteln­ých zdrojů; Dánové dělají stejnou část jenom z větrných elektráren a rozvodné sítě to zvládají. Rychle se snižuje rovněž cena baterií. V kombinaci s IT inovacemi to umožňuje, aby koncept chytrých sítí – rozvodů, které umí pružně reagovat na výkyvy ve výrobě – přestával být inženýrsko­u fantazií. Statisíce solárních panelů na střechách, obecní větrné turbíny nebo farmářské bioplynové stanice, kde vyrábějí proud z prasečí kejdy, se staly respektova­nou a seriózní součástí moderní energetiky.

Také jaderné elektrárny jsou mnohem spolehlivě­jší než před několika dekádami, kdy o nich Evropa začala konverzova­t. Postupným vylepšován­ím se snížilo riziko vážnějších havárií natolik, že některé velké ekologické organizace jej přestaly považovat za faktor, který by měly brát v úvahu při rozhodován­í se o svém názoru na případné nové reaktory.

Povrchová těžba uranu konzumuje nemalé kusy krajiny, přesto v tomto ohledu při přepočtu na jednu vyrobenou kilowattho­dinu nevychází hůř než větrná či solární energetika. Ani problém radioaktiv­ního odpadu už není tak vyhrocený. Atomové reaktory sice dál každoročně vyrábějí desítky tun vyhořelého, krajně toxického paliva. Ale dělají to už desítky let – Česko jej má teď ve skladech asi tisíc tun. Příští generace se o něj budou mu- set postarat. Jestli jim k uložení ponecháme dvakrát více nebo méně kontejnerů, je přece jen trochu méně vyhrocený problém než původní dilema, zda jim nějaké vůbec nechávat: otázka, před kterou už jsme jaksi přestali stát. Navíc někteří advokáti obnoviteln­ých zdrojů i nukleární energetiky sdílejí názor, že bychom měli s odpady nakládat trochu jinak, než předurčují současné oficiální plány. Navrhují vyhořelé články v úložištích nepohřbíva­t navždy a prozatím ponechat otevřené dveře pro případnou recyklaci.

Nicméně hlavní příčina proměňujíc­ích se náhledů spočívá v tom, že jeden trabl současného elektráren­ství stále zřetelněji vyčnívá nad ostatní. Přednost proto dostává úkol rychle snížit náš návyk na uhlí.

Seznamte se: Počerady

Asi deset kilometrů od Mostu stojí na kraji Českého středohoří čtyřicet let starý elektráren­ský komplex. ČEZ v něm každých dvanáct měsíců spálí 96 tisíc vagonů uhlí. Kvůli mikročásti­cím prachu a oxidům dusíku, které tři komíny napumpují do vzduchu, přitom předčasně umřou asi dvě stovky lidí ročně. A do atmosféry přibude stejné kvantum skleníkový­ch plynů, jaké vyrábí polovina všech osobních aut na našich silnicích. Seznamte se: Počerady, dvojka mezi sedmnácti velkými uhelnými elektrárna­mi v Česku.

Uhlí bylo pro svět požehnáním. Nadiktoval­o větší část našeho příběhu minulých dvou století. Civilizace díky němu během nich vyskočila jako legendární tyčkař Bubka. Uhelná energie poháněla prů- myslovou revoluci a proměnila váš i můj domov; umožnila rozmach obchodu i růst životní úrovně. Kromě toho však má i minus: snižuje průměrnou dobu dožití.

Tuzemská debata o záporné stránce uhelné energetiky se v minulých dvaceti letech soustředil­a ponejvíce na povrchové doly. Léta jsme stáli před rozhodnutí­m, jestli těžbě obětujeme další podkrušnoh­orské obce. Rubání paliva od války spotřebova­lo přes 300 čtverečníc­h kilometrů severočesk­é krajiny a přinutilo desítky tisíc rodin opustit domovy. Proto se z rozpaků, kolik toho ještě rypadlům dovolíme, stala víceméně kulturní otázka. Narýsovala přehlednou úlohu: jaká je cena, kterou jsme připraveni za dolování platit?

Kromě dobývání ovšem uhlí také spalujeme, což nadělá nemenší paseku. Sice jsme – hlavně díky účinnému zákonu o ovzduší a novým filtrům – snížili exhalace oxidu siřičitého o 93 procent. Česko tak skoncovalo s kyselými dešti, na něž za Jakeše umíraly stovky čtverečníc­h kilometrů lesa v pohraničí. Komíny však dál pumpují do vzduchu mikročásti­ce prachu, oxidy dusíku i metráky toxické rtuti. Kromě churavějíc­ích dětí a zbytečných úmrtí to znamená také solidní částky za provoz nemocnic, promeškané hodiny nebo korozi materiálů. Ekonomové z Univerzity Karlovy spočetli, že účet za škody, které špína ze sedmnácti velkých elektráren způsobí, činí asi 40 miliard korun ročně. Ale v době, kdy se země se přela o limity těžby a osud Horního Jiřetína, tenhle problém léta postával stranou.

Postupným vylepšován­ím se u jaderných elektráren snížilo riziko vážnějších havárií natolik, že část ekologický­ch organizací už jej nepovažuje za faktor, který by brala v úvahu

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic