Dům pod bílou plachtou
Cesta českého architekta Vladimíra Karfíka z Prahy do světa a zase zpět. Díl druhý.
ce na tříletý pracovní pobyt do Spojených států. Nejprve nastoupil v chicagské firmě Smith Gardner Erickson, která se zabývala projekty nemocnic. Poté přešel k další renomované společnosti, Holabird and Root, jež se specializovala na mrakodrapy. Zlomovým bodem jeho amerického pobytu se stalo ale náhodné setkání.
Ráj v poušti
Stalo se, že jednou navštívil obchod paní Pauliniové – Slovenky, která v Chicagu prodávala československé folklorní předměty. A to zrovna ve chvíli, kdy se tam zastavil slavný architekt Frank Lloyd Wright (1867–1959) se svou ženou Olgivannou, která byla původem Černohorka. Během tohoto šťastného setkání dostal Karfík nabídku, aby pracoval v jeho ateliéru. To byl samozřejmě sen každého architekta: Wright proslul celosvětově svými stavbami, jež těží z odkazu indiánského umění, ale jsou nadčasovými pracemi, které dnes patří ke zlatému fondu světové moderní architektury. Stačí připomenout slavné rezidence, hotel Imperial v Tokiu, Dům nad vodopádem, administrativu Johnson Wax Company, Guggenheimovo muzeum nebo projekt Mílového mrakodrapu.
Wrightovy práce se pravidelně objevovaly i v našich časopisech už od konce 19. století. K jeho velkým obdivovatelům patřil i zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra, který viděl někte- rá Wrightova díla v Americe v roce 1904 a pak postavil budovu královéhradeckého muzea, jež vliv tvorby amerického architekta prozrazuje.
Karfík pak pracoval ve Wrightově studiu v Taliesin East, asi dvě stě kilometrů na severozápad od Chicaga. Jeho kolegové pocházeli z mnoha zemí, majitel studia si je vybíral záměrně, protože byl přesvědčen, že mají mnohem lepší průpravu než mladí Američané.
Na zimu se osazenstvo studia přesouvalo do Arizony, kde Wright přímo v poušti (teplota tam nikdy neklesala pod dvacet stupňů) postavil Taliesin West. Tohoto procesu se ostatně Karfík osobně účastnil. Wrightovi spolupracovníci nakoupili stavební materiál, naložili ho na řadu automobilů značky Ford, model T, a pak vyjeli na jihozápad. Po letech na to Vladimír Karfík už jako starý pán vzpomínal: „Wright našel překrásné místo: Byl tam prudký svah a nad ním se vznášela hora. Ateliéry měly dřevěnou konstrukci a střechu ze speciální bílé látky. Nikoli takové, z níž se dělají stany, byl to silný krásně bílý textil, který báječně rozptyloval světlo a ve skutečnosti také trochu tlumil hlas. Wright ten svůj ateliér pak předělal na jakousi školu. Nakonec svým zaměstnancům neplatil, ti naopak platili jemu za to, že tam mohli být a že se něco naučili, protože to bylo velké doporučení.“
Studio Taliesin West bylo skutečně nádherným místem. Nadšený byl i Kar- fík. Chodil se s kolegy koupat do blízkého kanálu obklopeného pomerančovníky. Učil také Wrightovu ženu Olgivannu (tak si Wright zkrátil jméno Olga Ivanovna) hrát na klavír značky Steinway. Byl čas i na cestování, viděl například stavbu slavného Lovellova sanatoria v Los Angeles v Kalifornii, kde se setkal i s jejím tvůrcem, architektem Richardem Neutrou, který byl rakouského původu. Ten Karfíkovi prý prozradil, že není vídeňským rodákem, jak se uvádí, ale že se narodil na Moravě.
Tužka, pauzák a červený čtverec
Práce ve Wrightově studiu byla zajímavá, kreslilo se tužkami na pauzáky, popisovalo se Wrightovým charakteristickým písmem, šéf pak připojil svou obligátní japonskou značku – červený čtverec a svůj podpis. Karfík vzpomíná třeba na návrh Gordonova planetária v Sugar Loaf z roku 1929, což byl unikátní projekt. Stavba měla stát na vrcholu kopce a vedla k ní spirálová silnice. Uvnitř měla být luxusní restaurace, v níž by hrály přední jazzové orchestry. Pak by zhasla světla a na vypouklý strop by se promítla hvězdná obloha. Karfík dostal za úkol nakreslit ptačí perspektivu této stavby, ale to bylo vzhledem k jejímu oblému tvaru obtočenému spirálou dost složité, nakonec si s tím ovšem poradil. Bohužel v té době propukla také velká hospodářská krize a bylo na nějaký čas po zakázkách.
Architekt Karfík se nakonec rozhodl pro návrat do Chicaga. Práce ve Wrightově studiu byla tím nejlepším doporučením, každá firma ho chtěla zaměstnat, ale co to bylo platné, když nebyly zakázky. Vladimír Karfík proto pracoval nějaký čas jako grafik. Muž, který ho zaměstnal, měl totiž s československými výtvarníky a designéry skvělé zkušenosti, znal třeba práce Ladislava Sutnara, jenž pro Američany už tehdy pracoval. Karfík pak pro majitele studia navrhl víkendový dům z betonových skruží, z nichž se stavěla zemědělská sila. Práci s úspěchem publikoval v časopise Progressive Architecture.
V Chicagu měla tehdy pobočku SIA – Spolek architektů a inženýrů Československé republiky. Právě tam se také jednou setkal Vladimír Karfík s Janem Baťou, který tam přijel otevřít čtrnáct velkých firemních prodejen, jež měly klasický Baťův design s bílými skleněnými deskami se známým logem firmy.
Baťa Karfíkovi od začátku imponoval, dokázal lidi snadno strhnout a zejména v době krize mu nedalo tolik práce, aby české inženýry působící v Americe přetáhl zpět. Získal samozřejmě špičkové odborníky, které také dokázal skvěle zaplatit. Nakonec mezi nimi byl i Vladimír Karfík, který se v roce 1930 vypravil zpět do Československa, aby se v následujících letech stal prominentním architektem zlínské firmy. Právě Karfíkově zlínskému období bude věnován příští – závěrečný – díl.
jsou letos spojena se jménem Vladimíra Karfíka, jedné z klíčových osobností meziválečné československé architektury. Narodil se v roce 1901, tedy před 115 lety, a zemřel před dvaceti lety – v roce 1996. Orientace si jeho zcela mimořádnou kariéru připomíná třídílným medailonem. Minulá část byla věnována architektově působení v Paříži, dnešní je zaměřena na jeho činnost ve Spojených státech.