Architekt jako lidská bytost
Začíst se do knihy o architektovi Leopoldu Bauerovi, nominované na cenu Litera, znamená učinit poměrně důležité rozhodnutí – tato monumentální studie bude provázet čtenáře delší čas. Nebude to ale v žádném ohledu čas promarněný.
Když je řeč o architektech, kteří se podíleli na formulování i budování modernistické vize světa, zazní obvykle jména Otta Wagnera, Adolfa Loose, Josefa Hoffmanna, Ludwiga Miese van der Rohe, Le Corbusiera a jiných velikánů. Jen málokdy je pozornost věnována Leopoldu Bauerovi (1872–1938), byť podle jeho návrhu postavená Reissigova vila v Brně (1901–02) byla označována jako první moderní dům habsburské monarchie.
Jindřich Vybíral, profesor umprum, označuje autora známého opavského obchodního domu Breda za „kontroverzní, současně však mimořádně výraznou osobnost středoevropské architektury 20. století“. Kontroverzní, protože namísto přesvědčeného a neutuchajícího kulturního boje za novou architekturu Bauer radikální postoje opustil ve prospěch komerčního a společenského úspěchu nového historismu. Ostatně kontroverzí bylo v životě architekta více, včetně snahy podbízet se nastupující nacistické vládě. Výraznou osobností byl bezesporu také, vždyť po Ottovi Wagnerovi zastával místo profesora architektury na vídeňské akademii, i když jeho jmenování i působení (1913–19) se nedá v žádném ohledu popsat jako nekonfliktní. Studenty i kolegy mu nebylo doporučováno, aby místo vůbec přijal, protože sám Wagner označil za svého nástupce Jožeho Plečnika.
A nyní se nacházíme v jádru knihy: ta je jednak klasickým velkým uměleckohistorickým vyprávěním, jednak vrstevnatou úvahou o vlastní povaze moderny, a také o tom, jak ji vnímá historie umění. Řečeno prostě – kniha pokládá otázku, proč dějiny umění jednoznačně upřednostňují Bauerovy souputníky a spolužáky jako Adolfa Loose či Josefa Hoffmanna. Nepřistupuje tím historie umění na rétoriku modernistů, když dějiny architektury 20. století mnohdy popisuje jako sled toho, co bylo inovativní, radikální a pokrokové bez ohledu na vlastní architektonické kvality?
Jindřich Vybíral představuje Leopolda Bauera v rámci spleti konkrétních sociálních vazeb ať už na jedné straně s kolegy a teoretiky, či na druhé s klienty. Architekt z nich vystupuje jako skutečná lidská bytost, nikoli jako spravedlivý bojovník za utlačovanou pravdu ani jako zlovolný zrádce moderny. Objemná studie obecně odmítá jednoduché dualismy, protiklady typu radikálové (dobří) – konzervativci (špatní). Skutečnost je vždycky mnohem barvitější než zavedená schémata. Bauer sice nedodržoval avantgardní ideologii ani formální jazyk, avšak nebyl ani zapouzdřeným ideologem historismu, spojoval v návaznosti na vědecké poznání dějiny architektury se současnými možnostmi stavění. Jeho stavby lze popsat jako projev odlišného typu moderního myšlení, který dějiny umění dlouho vnímaly jako nedostatečně tvůrčí či nedůležitý pro další vývoj architektury.
Dobře vykreslená situace
Velkou předností knih Jindřicha Vybírala, ať vezmeme v úvahu třeba kratší studie sebrané v knize Česká architektura na prahu moderní doby (2002), či nedávnou knihu o Friedrichu Ohmannovi (2013), je skutečnost, že autor je dobrým vypravěčem. Knihy mají spád, prolínají teoretické pasáže s odlehčenými anekdotickými epizodami, a především prokazují autorovu bezpečnou orientaci v dobových diskusích o architektuře. Vhodné by však pro čtenáře bylo, kdyby se autor více věnoval upřesnění matoucího překrývání pojmů moderna, modernismus a modernita (nejde o synonyma).
Graficky zdařilá kniha ukazuje, jak obtížné je hledat slovník pro docenění staveb této jiné moderny. Je tu dobře předevedeno, že architekt uměl vytvořit ucelené architektonické dílo se zřetelem k praktickému rozvržení prostoru, proporcím, s důrazem na detail. Přitom ve srovnání s radikálními modernisty na něm ulpívá stín nedostatečnosti. Důvodů může být více a Jindřich Vybíral neusiluje o to, podat jednoznačné vysvětlení – upřednostnil barvité a cenné vykreslení situace.
Jindřich Vybíral: Leopold Bauer. Heretik moderní architektury
Autor je historik umění