Albánský tyran rád likvidoval ministry vnitra
TIRANA/PRAHA Krutý, mstivý a paranoidní – takový byl Enver Hodža. Muž, jenž za dlouhých jednačtyřicet let v čele komunistické Albánie vytvořil jeden z nejrepresivnějších režimů historie. Totalitní Albánie se ve strachu z krutého diktátora třásla až do 11. dubna 1985, kdy zemřel.
Za hranicemi hornaté balkánské země se však o Hodžově životě ví jen velmi málo. Až dosud se totiž nenašel nikdo, kdo by napsal jeho seriózní biografii v jiném jazyce než albánštině. Teprve nyní, čtvrt století od pádu komunismu a třicet let od Hodžovy smrti, vychází jeho první zevrubný životopis v angličtině.
Kniha předního albánského novináře Blendiho Fevziua s názvem Enver Hodža: Železná pěst Albánie tak poprvé ukazuje i Západu detailní portrét muže, jenž svoji zemi na čtyři desítky let naprosto izoloval a vlastní národ udržoval v permanentním strachu. Vyvolal atmosféru, kdy se každý bál každého – třetina obyvatel totiž donášela tajné bezpečnosti Sigurimi. Albánci ale také žili v neustálých obavách z cizí invaze, které Hodža vydatně přiživoval. Nechával například napříč Albánií budovat jeden bunkr za druhým – dohromady na tři čtvrtě milionu betonových úkrytů.
V zemi ovládané šíleným autokratem si svou budoucností nemohl být nikdo jistý, popisuje Fe- vziu. Většinu Hodžových spolupracovníků z raných let potkal v lepším případě zbytek života v exilu. V tom opačném je nechal poslat do pracovních táborů nebo rovnou zlikvidovat. Patrně nejrizikovější povolání, jaké v té době mohl někdo vykonávat, bylo stát se ministrem vnitra. Až na jediného Hodža nechal zlikvidovat všechny.
Historie albánského politbyra je tak plná podivných úmrtí a zdánlivých sebevražd. Tu oficiálně spáchala i diktátorova pravá ruka, jeho osobní přítel a dlouholetý premiér Mehmet Šehu. Traduje se, že ho Hodža nechal odstranit, když naznačil nesouhlas s jeho politikou izolacionismu. Albánský vůdce postupně zane- vřel na jeden ideologicky spřízněný režim za druhým: od Titovy Jugoslávie přes Sovětský svaz až po Čínu, v domnění, že jediná Albánie je skutečným socialistickým státem.
Nemstil se však jen svým skutečným či domnělým sokům. Hodža třeba jen z čisté zlomyslnosti nedovolil původem albánské misionářce matce Tereze přijet do země navštívit její umírající matku. Nebo nechal popravit i štědrého mecenáše, jenž kdysi financoval jeho studia ve Francii. Tentýž osud potkal i nešťastníka, který mu svého času dovolil zadarmo bydlet ve svém pařížském bytě.
Byla to právě Francie, kde během studií botaniky Hodža přičichl k revolucionářským myšlenkám. Až do smrti začínal svůj den na kovaného komunistu poněkud netradičně – četbou francouzského listu Le Monde. Ze Západu si také nechal dovážet stohy knih o životě papežů a katolických světců, zatímco sám katolickou církev zvlášť tvrdě utlačoval. Bál se jejích kontaktů se Západem.
Když se šest let po Hodžově smrti nakonec komunistický režim zhroutil, tisíce zbídačených lidí na přeplněných lodích odrazily od albánských břehů směrem do Itálie. Národ byl na pokraji hladomoru: zemědělci byli i na sklonku 80. let odkázáni na techniku z počátku století a nic se neukázalo jako větší omyl než kolektivizace včetně hospodářských zvířat. Bilance Hodžovy hrůzovlády byla skutečně děsivá – Albánie byla tou dobou podle HDP třetí nejchudší zemí světa. Fevziuova kniha je výmluvným svědectvím této bolestné kapitoly v historii země, jež se na čtyřicet let stala rukojmím šíleného tyrana.