Konečně chytrá ministryně
Tento týden jsem se zaradoval. Konečně někdo pochopil, co nás v práci nejvíc užírá a ničí nám zdraví. Ministryně sociálních věcí a práce Michaela Marksová totiž navrhla, aby se přímo do zákona promítla ochrana zaměstnanců před stresem, který jim práce způsobuje. Podle ní nejlépe tak, že se nařídí ze zákona krátké přestávky v práci a vyčlení se místnůstka, kam si zaměstnanci od stresu budou chodit odpočinout.
Promítnu-li si to třeba do vlastní práce: jestliže zpracovávám příběh ženy, kterou dluhy jejího bývalého manžela dostaly až do rukou exekutorů a přišla o byt, přeruším s ní rozhovor v půlce a pojedu si z Mělníka odpočinout do Primy do místnůstky, kterou televize bude muset zřídit. Nesmím ale na nebohou ženu, kterou jsem zanechal plačící nad jejím údělem, ani myslet. Prostě budu muset na několik hodin vymazat ze svého života ji i její příběh, než v něm budu moci pokračovat. Budu si ale muset vypnout i mobil, aby mi náhodou nevolali další nešťastní lidé, kteří chtějí zveřejnit své příběhy, nečíst e-maily a vyhnout se případně i produkční, která mě věčně stresuje termíny střižen, natáčení a odevzdání OSA. Nebudu smět ani číst reakce diváků na minulé vysílání, musím se vyhnout své nadřízené Jitce, případně generálnímu řediteli, protože by po mně taky určitě chtěli něco, co by mě stresovalo. Problém je, že budu stresován tím, že jsem nenatočil, když v pravidelných přestávkách opouštím práci a odebírám se do antistresové komůrky, takže nebudeme mít co vysílat. Ostatně – nedotočím ani vyjádření samé ministryně. Ta přece také nesmí být stresována – a přitom její práce je na stresu přímo založena. Samé hádky ve sněmovně, porady na ministerstvu, kartáče u premiéra, napjaté termíny všeho a teď ještě já s nepříjemnými otázkami. Snad aby si dělala antistresové přestávky jen na zahraničních služebních cestách. Že by třeba cestou do Číny seskočila padákem do své antistresové ministerské místnosti. Také je ovšem možné, že vláda, parlament, ministerstva a všechny úřady své antistresové přestávky sladí, takže bude na úřadech v pravidelných intervalech vylidněno a v antistresových místnostech naopak přecpáno. Toho bychom pak mohli využít my, novináři, a vniknout tam. Jenže další problém – v antistresových místnostech se bude muset povinně mlčet, aby zaměstnanci, kteří se tam uchýlili před stresem, se nestresovali navzájem. Bude ale povoleno volat domů? Manželkám, které nás většinou stresují víc než šéfové? A dětem, které nás stresují ještě víc než manželky? To by měl zákon také nějak vymezit, protože pak by antistresová opatření jaksi ztrácela smysl. Stejně bychom si od stresů neodpočinuli.
A jak se budeme pohybovat? Každou chvíli si odskočí do antistresové komůrky nějaký mašinfíra nebo řidič MHD, protože ti jsou přímo přestresovaní, taxikáři jsou nervózní od podstaty a jako pilot boeingu bych si stěžoval na stres před každým letem. Policisté, hasiči a záchranáři budou muset jezdit bez sirén, aby nestresovali chodce – a sami budou muset mít antistresových přestávek ještě víc než my ostatní smrtelníci. Že sem tam během té přestávky někdo umře, si nebudou moci připouštět, stres je podle paní ministryně závažná věc.
Jen nevím, jak se ten zákon schválí, když největší stres je v parlamentu hlasování. To tam bude poloprázdno. JOSEF KLÍMA