Jeden z nejslavnějších francouzských šansoniérů,
Na svůj věk vůbec nevypadá. V rozhovoru s ním člověk pochopí proč. Evidentně žije rád a je v něm obdivuhodná dychtivost. Nejvíc jej bavilo, když mohl mluvit o ženách, které jsou podle něj všechny chytřejší než muži a mají úžasnou intuici. Měl prý na ně ve
LN V roce 1969 jste měl mít v Praze koncert, ale ten byl zrušen kvůli smrti Jana Palacha. Vy jste nechtěl přijet, nebo jak to bylo?
Tehdy mi prostě oznámili, že koncert se ruší, nejspíš to byl zásah shora a my jsme to tak brali.
LN Sledoval jste pražské jaro a sovětskou okupaci Československa?
V té době jsem sledoval všechno, co se dělo v politice. Zajímalo mě, jak to vypadá v zemích, kde vládnou komunisté, tím spíš, že moje rodina byla vždy tak trochu levicová, ale ne komunistická. Arménie byla součástí sovětského impéria, ale žádné revolty se tam nekonaly. Já osobně proti Rusům nic nemám, i samostatná Arménie své ruské sousedy potřebuje. Tak to prostě je.
Znáte něco z české kultury? Příliš ne a důvodem je především neznalost jazyka, ne politické poměry. Jazyk je vždy velká překážka pro to, aby se člověk mohl o kulturu té které země zajímat. Pochopitelně toho vím víc o zemích, do kterých jsem pravidelně jezdil a koncertoval tam. To je například Německo, Velká Británie, Španělsko a Itálie.
LN Před rokem 1989 jste koncertoval jen v Bratislavě, v Praze ne. Budete zde tedy poprvé?
Kdepak, v Praze jsem byl mnohokrát, točil jsem tam nějaké filmy. Při natáčení Otce Goriota jsem tam strávil dokonce tři neděle. Praha je nádherné město.
LN Odjakživa se hlásíte ke svým arménským kořenům. Jak silně je cítíte?
Jsou pro mě důležité, ale moje země je Francie. Nejsem Armén z Francie, ale Francouz arménského původu. Když jsem poprvé jel do Arménie počátkem šedesátých let, byl to pro mě trochu šok a lidé mi říkali, vracíš se domů – a já odpovídal, ne, to je omyl, moje vlast je Francie.
LN Vaši rodiče prchali z Arménie před válkou a genocidou. Co vám běží hlavou, když dnes vidíte ty tisíce utečenců, kteří přicházejí do Evropy žádat o azyl?
Mám pocit, jako by se to všechno zase vracelo, že je to stejné. A já budu vždy na straně těch, kdo s prázdnýma rukama buší na dveře. Nemůžu to ignorovat a tvářit se, že se mě to netýká. Tím spíš, že Evropa je úplně bezradná, nemá jedinou myšlenku, jak tuhle záležitost řešit. Nechci nikoho poučovat, ale ve Francii je kolem dvou stovek opuštěných, prázdných městeček a vesnic. Nikdo se o ně nestará, zbylo tam pár starců, mladí odešli do měst a domy se tam pomalu proměňují v ruiny. Do každé takové lokality může přijít dvě stě rodin a nebude to stát žádné miliardy. Říkal jsem to prezidentovi Hollandovi, s kterým jsem měl schůzku. Je to jedno z možných řešení a Francouzi jsou otevření lidé – takovou možnost by přijali.
LN Ale určitě ne všichni a ten nárůst rasismu a xenofobie rozumné lidi děsí. Vás ne?
Ale to není jen ve Francii. Rasismus nebo antisemitismus existují pořád, někdy více, někdy méně a občas to vytryskne. Není to důležité, ve Francii je rozumných lidí víc. Pokud jde o strach z islámu, co já k tomu mám říct? Že v mé rodině a v rodině mé sestry jsou muslimové a že se tím nikdo z nás nezabývá? Chápu ale, že náboženství lidi pořád rozděluje. Je to zvláštní, občas si čtu v bibli a zjišťuji, že má hodně společného s koránem. Pokud jde o Armény, tam je to jiné, my jsme byli vždy křesťané podle svého a svým způsobem jsme se lišili od ortodoxní církve i katolíků.
LN Arménie není velká země a Arménů není mnoho. Velká část národa ve 20. století uprchla do Evropy, do zámoří a usadila se v různých zemích. A řada z nich se ve světě proslavila. Čím to je, to mají Arméni v genech, nebo k tomu přispívají okolnosti?
Arméni jsou v podstatě klidný národ, a když někam přicházejí, vždy akceptují zákony a podmínky hostitelů. Arménská diaspora je ve Francii odjakživa považována za příkladnou. O Arménech nikdy neuslyšíte v souvislosti s nějakými excesy a protesty, o těch se dozvíte jen jako o úspěšných umělcích a pracovitých podnikatelích i obchodnících. A Francouzi nás také vždy velmi respektovali a uznávají arménský přínos francouzské kultuře, umění, obchodu, společnosti. Jsme jako Židé, umíme se přizpůsobit, protože víme, že nám to pomůže rozvinout se, uchovat si to své. Má přece logiku, že kdo přichází do Francie, chce být Francouzem. A musí přijmout, že se jím stane. Což samozřejmě neznamená, že zapomene na své kořeny, na svou minulost. Naopak bude obohacen, bude žít mezi dvěma kulturami.
LN Říkáte, že Arméni jsou dobří obchodníci. Vy sám jste toho dokladem – vlastníte hudební vydavatelství. Co hlavně vydáváte?
Mám ho napůl se svým přítelem a kolegou z branže. Kromě jiného pomáháme mladým talentům, zpěvákům i skladatelům, převážně frankofonním. A také se staráme o odkaz Charlese Treneta. Vydáváme jeho dílo, o které je pořád zájem, dokonce bych řekl, že stále větší.
LN Jeden a půl milionu Arménů padlo za oběť tureckému vyvražďování, šlo o první historicky zaznamenanou genocidu. Většina zemí to již dávno uznala, ale Turci to odmítají, tvrdí, že to byl jen chaos. Jak tuto záležitost vnímáte?
To je jenom hra se slovy, kterou provozují politici. Kdyby přiznali, že to byl řízený masakr, třeba by museli oběti odškodnit. Arméni byli schopní obchodníci a jako u každé genocidy šlo o to, zbavit je peněz a vlivu, čili zabít je, okrást a tak zbohatnout. Dnešní Turci si uvědomují, že mnoho z nich má arménské kořeny, a hlásí se k nim, nebojí se říct svůj názor. A zvlášť mladí s tím už nemají nic společného, nemusí se za nic schovávat. Celá rodina mé matky – kromě ní a pradědečka – byla v té době zabita. My jsme o tom ale doma nemluvili, rodiče mi žádné podrobnosti nevyprávěli.
LN To je zvláštní, ne?
Nechtěli na to vzpomínat, myslím, že se to snažili nějak vytěsnit. Zvlášť pro moji matku to bylo celoživotní trauma, pořád se zaobírala tím, že jediná přežila. Rodiče se v Istanbulu dostali na italskou loď, maminka už čekala moji sestru Aidu, která se narodila v Řecku. Francie, kde jsem se narodil já, byla pro moji rodinu mezistanicí. Chtěli do Ameriky, ale Paříž je okouzlila, bylo jim tady dobře. I proto, že byli umělci.
LN Podle vašich postojů bych řekla, že sledujete současnou politiku. Je to tak?
Ne, vůbec ne, ale některým věcem se nelze vyhnout. LN Dobře, tak jaký je váš názor na Vladimira Putina?
Osobně jsem se s ním potkal a zjistil jsem, že je to vřelý člověk. A všichni lidé kolem také, ale já jsem byl host, a tak se ke mně tak chovali. Prezident Hollande je také velmi příjemný, sympatický, inteligentní, umí dobře mluvit. To jsou ale politici a mě politika nezajímá. V tom jsem typický Francouz.
LN Zažil jste pěknou řádku francouzských prezidentů. Kdo byl váš nejoblíbenější?
De Gaulle a hned za ním Chirac.
LNA co François Mitterrand, který významně podpořil opozici v komunistickém Československu?
Toho jsem tolik neznal, potkal jsem se s ním jen jednou. Levicová Francie pomáhala těm, kteří proti komunistům bojovali... To je přece tak francouzské!
LN Dokáže vás ve vašem věku ještě něco překvapit?
Je toho opravdu málo, ale vlastně jedna věc mě udivuje: že všechno je problém, že nikdy nic nejde normálně. Je to skoro zákon, a jak zjišťuju, je to všude stejné.
LN Jak vznikají vaše písně? Kde berete inspiraci? Jsou hodně autobiografické?
To je různé a nedá se to odhadnout. Inspirace se dostavuje všude: na ulici, při setkání s přáteli nebo když něco čtu.
LN A je častější, že se s takovou skladbou trápíte, nebo je to záležitost okamžiku?
Obojí, ale když můžete psát v krásném jazyce, je to lehčí, přirozeně vás to vede. A francouzština je krásný a bohatý jazyk. Samozřejmě že všichni Francouzi tak nemluví, ale všichni francouzští šansoniéři uměli se slovem skvěle zacházet. A že jich bylo! Charles Trenet, Georges Brassens, Leo Ferré, Jean Ferrat, Jacques Brel. Všimněte si také, že mnozí byli cizinci, kteří se zamilovali do francouzštiny. Síla francouzštiny víc než u jiných jazyků spočívá v tom, že jakmile ji ovládnete natolik, že v ní i píšete a vyjadřujete pí- semně své emoce a vnitřní stavy, stanete se úplně přirozeně Francouzem.
LN Jedna zmých nejoblíbenějších písní je La Boh`eme. Obvykle se píše, že je to vaše vzpomínka na mládí. Je to tak?
Napsal jsem hudbu, ale autorem textu byl Jacques Plante, s kterým jsem spolupracoval od začátku 60. let a výborně nám to spolu šlo. Byli jsme blízcí přátelé. La Boh`eme se hodně podobala tomu, co jsem psal já. Nikdy jsem neodmítl dobrý text, ale často jsem odmítal dobrou hudbu, protože jsem si říkal, že to, co si napíšu, si zhudebním vždycky. Ale dobrý text, to je zázrak, na tom se dá stavět, ten totiž vypráví příběh a to je základ dobrého šansonu.
LN Vaše písně převzalo hodně zpěváků. Kdo vám nejvíc vyhovoval?
Bylo jich opravdu hodně, každý byl jiný, pořád nějaké objevuji. Nedávno mi syn ukazoval v počítači ty davy, spoustu jich ani neznám. Ale jeden mě velmi zaujal, zpíval anglicky a bylo to skvělé. A z těch, které znám, je těžké dělat nějaký žebříček, každý má svůj styl, každý je jiný.
LN
Zpíval jste také se Zaz, která je o hodně mladší než vy. To je obdivuhodné i neobvyklé.
Pro mě ne, já jsem za svůj život nazpíval víc než 150 duetů s mladými i starými zpěváky, se začínajícími i zkušenými. Pro mě v tom směru nejsou žádné hranice, není pro mě důležité, jestli je muzika stará, nebo nová, a to se týká i interpretů, Důležité je jen jedno: aby to byla dobrá hudba.
LN Posloucháte hudbu? Co máte rád?
Je to zvláštní, ale já se mnohem víc věnuju četbě než poslouchání hudby. Ale hudba mě pořád zajímá, jsem vášnivý rozhlasový posluchač právě proto, že rádio vám nabídne všechny typy hudby. Ovšem četba, to je moje vzdělání. Já jsem se z knih naučil všechno, vždyť jsem ze školy odešel v deseti a šel hrát divadlo, to byla moje první profese.
LN Máte oblíbeného spisovatele?
Těch by bylo! Starých i současných. Miluju Balzaka. Mám také obrovskou knihovnu a v ní řadu kompletních vydání některých autorů.
LN Tak jen aby se vám nepropadla do dalšího patra.