Hormony (nejen) ve vědě

Výzkumem v oboru rostlinných hormonů se profesorka Eva Zažímalová zařadila mezi úspěšné české vědce. Učí na univerzitách, pracuje v nejvyšších orgánech Akademie věd ČR. A hodlá se utkat o pozici její předsedkyně.

LN Ve výzkumu rostlinných hormonů jste si získala nemalé renomé. Máte ještě nějaký vědecký sen?

Od začátku vědecké kariéry mě provází jedna mysteriózní bílkovina, s názvem ABP1. Dlouho se o ní ví, že na sebe váže auxiny, tedy látky, které ovlivňují mnoho dějů v životě rostliny od jejího vyklíčení, růstu až po kvetení a nakonec i uvadnutí, avšak přesnou funkci ABP1 dosud nikdo neodhalil. Úplně jasné není ani to, ve které části buňky tenhle protein působí. Vědci se snaží na to přijít, ale cesty byly zatím slepé. Téhle záhadě porozumět! Já vím, zní to možná až směšně, o téhle bílkovině většina lidí v životě neslyšela, ale aspoň vidíte, jak uvažuje člověk postižený touhou po bádání.

LN Co si budeme povídat, veřejnost spíš zajímá, co z takové práce může vzejít užitečného.

Horizont uplatnění výsledků základního výzkumu se počítá zpravidla na desítky let. Hlubší poznání auxinu už se ale projevuje i v zemědělství. Mnoho herbicidů funguje na bázi auxinů, způsobují například opad listů a ničí mnohé plevele. Nedávno můj kolega získal grant od Technologické agentury na další auxinové herbicidy, má zažádáno o dva patenty, jeho výzkum by tedy také mohl vést k tolik žádaným výsledkům užitečným pro praxi.

LN V roce 2013 jste dostala titul profesorky. Právě tehdy proces jmenování poprvé narušil prezident. Jak jste to vnímala?

Tehdy jsme se s kolegy cítili jako rukojmí, ale jinak můj názor na onu situaci není jednoznačný. Odhlédnu teď od té konkrétní situace a budu uvažovat obecně. Jestliže zákon říká, že prezident něco podepíše, tak to podle mě automaticky nemá znamenat, že podepíše úplně všechno. Prezident je živá bytost s vlastními názory a může je dát najevo. Na druhé straně ovšem návrhy na jmenování profesorů procházejí řádným a jasně definovaným procesem přes vědecké rady příslušných univerzit, a jsou proto zcela legitimní. Může tedy nastat patová situace. Tu by bylo jistě lepší vždy řešit dohodou, nikoli zalehnutím do zákopů.

LN Učíte na univerzitě, vaším domovem je však hlavně Akademie věd. Jak vnímáte změny, kterými prošla od roku 1990?

Akademii se často vyčítá, že je „stará struktura“, ale to dávno není pravda. V devadesátých letech prošla velkou transformací, opravdu se očistila a zeštíhlela. Jejím nejvyšším orgánem je teď akademický sněm, kde jsou zastoupeni i lidé z univerzit, neakademických ústavů, průmyslu i odborníci ze zahraničí. Změnily se i vnitřní mechanismy a atmosféra na pracovištích, jsme teď velmi demokratickou institucí. Hubatě bych řekla, že někdy až moc. Další, a to především vědecký rozvoj akademie je však výrazně určován a limitován finančními prostředky, které jí tento stát může nebo je ochoten poskytnout.

LN Některé země si vystačí s univerzitami. Co je tedy hlavním posláním Akademie věd – a liší se nějak od nich?

Hlavním posláním a povinností jejích ústavů je práce ve výzkumu a ve vědě. Velkou výhodou přitom je, že badatelé zde nejsou současně zatížení – tak jako kolegové z univerzit – výukou. Je velmi nespravedlivé chtít po člověku, který několik hodin denně učí, stejný vědecký výkon jako po pracovnících akademie. Ti mohou věnovat více času vědecké práci, mezinárodním kontaktům. Povinnost dělat výzkum na špičkové úrovni je proto na akademii daleko naléhavější než na většině škol.

LN Vysoké vědecké výkony… Teď trochu provokativní dotaz – vy jste ode- šla během své vědecké kariéry na dvě mateřské, vaše mladší dítě – syn – onemocnělo a vyžadovalo vaši intenzivní péči, deset let jste prakticky nepublikovala. Přežila byste v dnešním systému hodnocení vědy a nároků na vědce?

Pomyslela jsem na to mnohokrát. I tehdy v devadesátých letech už jsem měla granty a povinnost publikovat, ale byla jsem jako štvanec, do práce jsem jezdila mezi dvěma injekcemi inzulinu – naštěstí mi tehdejší ředitel ústavu věřil, směla jsem zčásti pracovat z domova, nejbližší kolegové mi po kritickou dobu pomáhali. Doufám, že jsem to ústavu poté vrátila. Ale máte pravdu, teď by bylo mnohem těžší se ve vědě udržet, v dnešní době je deset let strašně dlouho.

LN Souhlasíte tedy s heslem dne, že vědci, kteří nemají excelentní výsledky, publikace, mají být nemilosrdně vyexpedováni? Nebo ne?

Jeden recept neexistuje. Záleží na oboru, na tom, co bádání v něm vyžaduje. Zda týmovou práci při experimentech, nebo zda osamělé zkoumání u stolu. V experimentálních ústavech jsou vedle týmů, které produkují výborné až vynikající výsledky, potřeba i servisní týmy, které provádějí pro ostatní měření nebo mají na starosti zařízení pro chov zvířat či pěstování rostlin – i to je velmi kvalifikovaná práce. Vynikající týmy nebo osobnosti by bez tohoto zázemí nemohly existovat.

LN Radikální kroky tedy nejsou namístě?

Pokud některý tým dlouhodobě publikuje jen průměrné články a nezískává granty, je jeho existence opravdu diskutabilní. Pak je pouze na vedení příslušného ústavu, zda tým zredukovat, vyměnit šéfa, rozpustit mezi ostatní týmy. Propustit někoho vidím až jako poslední řešení. LN Dnes se pracuje na novém systému hodnocení vědy, vy se toho účastníte. Jaká je vaše vize?

Je třeba říct, že neexistuje žádné mezinárodně uznané jednotné standardní hodnocení vědeckých týmů. Každá země, někdy i každá instituce to dělají po svém. Ani hodnocení vědy jako celku nemůže být jednotné, stěží jít s jedním metrem na astronoma, biologa, historika... Snažili jsme se v akademii stanovit určitá společná kritéria, ale s různou vahou a ohledem na různé obory. Jestli se to podaří nebo podařilo, to ukážou až následující měsíce. Hodnocení ústavů i jejich vědeckých týmů zahraničními experty již proběhlo, k dispozici jsou závěrečné zprávy, které napovídají, jak si jednotlivé týmy a ústavy stojí.

A výsledky? Výsledky budou jedním ze vstupů pro rozhodování akademické rady o financování ústavů z peněz přidělených akademii ze státního rozpočtu. Zatím vše napovídá tomu, že v akademii už není žádný slabý ústav, a určitě ne žádný kandidát na zrušení. Ještě dodám, že hodnocení vědeckých týmů podle mě nemá mít funkci drába s důtkami, ale má to být především způsob, jak dostat od nezávislých odborníků z daných oborů cennou zpětnou vazbu.

LN Peníze na vědu – to je v posledních letech dosti bolavá otázka. Vláda slibuje, ale sliby chyby…

Existuje spousta slibů, jen některé byly dodrženy. Od roku 2009 skutečně objem peněz přidělených ze státního rozpočtu akademii klesal. Ústavům tak umožnil – nazvu to jako biochemik – pouze bazální metabolismus. Pohybujeme se ve velmi nejasném, nestabilním prostředí. Letošní rok je prvním, kdy po několika letech institucionální rozpočet mírně stoupl.

LN Politici konečně pochopili význam vědy pro společnost?

Dávám to spíš do souvislosti s tím, že odezněla finanční krize a ve vědě se to projevilo se zpožděním. My vědci jsme na vrcholu „potravního řetězce“, veškeré změny, k lepšímu i horšímu, se projeví pomaleji. Ale samozřejmě doufám, že si naše politická reprezentace uvědomuje, že bez investic do vzdělání a vědy bude z České republiky jen montovna s levnou pracovní silou pro nadnárodní komplexy.

LN Objem peněz na vědu je jedna věc, jejich rozdělení druhá. Politici pořád skloňují: aplikovaný výzkum, firemní výzkum, inovace, ale základní výzkum pomíjejí.

Vždycky bude platit, že nejdříve musíte zaset a o rostlinky se starat, teprve pak můžete sklízet. Všechny výsledky základního výzkumu jednou najdou uplatnění a dopad do praxe. Nejen v průmyslu, zemědělství či medicíně, ale odrazí se i v celkové kulturní úrovni náro- da. U nás i velké firmy často místo aby podporovaly vědu, z koláče peněz ještě naopak vydatně ukusují. Akademie věd dostává zlomek toho, co jde do jiných resortů. Přitom na příkladu Ústavu organické chemie a biochemie, Fyzikálního ústavu a dalších vidíme, že jejich potenciál – vědecký i finanční – je obrovský.

LN Není ústavů na odpis, potenciál je obrovský, říkáte, ale o úrovni současné české vědy také vypovídá (nulový) počet Nobelových cen, (mizivý) počet evropských výzkumných grantů ERC.

Pokud jde o Nobelovy ceny v přírodovědných oborech, tam se pořád vyrovnáváme s dědictvím socialismu i hubenými devadesátými lety, obojí nás zásadně zbrzdilo. Experimentální obory závisejí na drahém vybavení, na – obrazně řečeno – teleskopech a mikroskopech. S padesátiletým handicapem na Nobelovu cenu prostě v blízké době nemáme šanci. A ERC granty? I když přijdete s geniálním nápadem, tak soutěžíte s lidmi, kteří také nemají hloupý projekt, ale navíc nepřekonávají tu mezeru v historii, takže mají lepší publikace i životopis. Situace je jiná u mladší generace vědců – ti už nezažili ztracená a hubená léta, mají za sebou pobyty v nejlepších laboratořích světa a také jich už řada tyto významné granty v juniorské kategorii dostala.

LN Jaký je vlastně reálný vliv šéfa Akademie věd? Co všechno může ovlivnit?

Předseda představuje čistě technicky vzato jednu sedmnáctinu síly akademické rady, která řídí veškeré výkonné záležitosti akademie. Jeho volba je ale jiná – nevolí jej akademický sněm, ten pouze vládě navrhuje kandidáta, jehož poté jmenuje prezident. Předseda akademie ale může působit svou autoritou. Tu měli všichni dosavadní porevoluční předsedové nemalou, takže jejich vliv je tak samozřejmě větší, než odpovídá podílu na hlasování. Předseda může svými argumenty přesvědčit jak akademickou radu, tak ředitele ústavů. A může jménem celé akademie apelovat na politiky, vládu, veřejnost.

LN Jak vidíte tuzemskou situaci žen vědkyň?

Když je dítě maličké, potřebuje víc mámu než tátu. To je biologicky dané. Ženy matky to v tomto smyslu budou mít ve vědě vždycky těžší. Ženy jsou také od přírody většinou méně agresivní, soutěživé i sebevědomé. Ve vědeckém světě je přitom sebevědomí a určitá míra soutěživosti potřeba. I tady rozdíly jsou a vždy budou. Každopádně žena, která má rodinu a děti, musí vyvinout celkově mnohem víc úsilí než muž ve stejné pozici. Na druhé straně ze své vlastní zkušenosti vím, že minimálně v oborech mně blízkých nejlépe pracuje tým, kde je poměr žen a mužů zhruba vyrovnaný. Ženské vlastnosti a přístupy se kombinují, podporují a vyrovnávají s těmi mužskými – a to je dobře. Rozhodně jsem přesvědčená, že ženy vědkyně mohou odvádět – a také odvádějí – stejně dobrou vědeckou práci jako jejich mužští kolegové.

LN Jak by se ženám měl a dal život ve vědě usnadnit?

Možností je více. Ženy matky by měly mít – a někde již mají – povolen například delší odstup od obhajoby doktorátu při žádosti o juniorský grant, větší podporu pro práci na částečné úvazky… Očekávala bych systémové řešení od státu, tedy že vybuduje program, který umožní nadaným kvalifikovaným ženám v jakémkoli oboru se co nejdříve po narození dítěte vrátit do práce, ať už příspěvkem na chůvy, nebo zavedením místně a finančně dostupných minijeslí, miniškolek. Akademie by takovou myšlenku nepochybně podpořila.

LN A jaký je váš názor na kvóty?

Kvóty jsou mi hodně proti mysli. Kdyby mi někdo řekl: Pomůžeš nám naplnit kvótu – to by mě téměř uráželo. Kvóty jsou podle mě velmi alibistické a částečně i nefunkční, protože neřeší podstatu věci. Jsem žena, nejsem žádný zvláštní živočich. Ženy a samozřejmě i muži se mají prosadit tím, co umějí, ne kvótami.