Autor, který věděl, že cíl vždy uteče
Stále je v literatuře 20. století koho a co objevovat. S velikým zpožděním, ale přece můžeme nyní poznat část díla švýcarského solitéra Ludwiga Hohla (1904–1980), který na uznání čekal celá desetiletí a dočkal se ho – rozuměj ve formě literárních poct a určitého vlivu – až na úplném sklonku svého života.
Hned na začátku se sluší vyzdvihnout objevitelsko-překladatelskou aktivitu Radovana Charváta (* 1948), muže původním vzděláním a povoláním technického, exaktního charakteru, který si germanistiku vzal cele za svou až na prahu své čtyřicítky a v uplynulém čtvrtstoletí převedl do češtiny několik desítek prozaických titulů, které podstatně rozšířily tuzemské povědomí o písemnictví německé jazykové oblasti minulého století. Charvát nese nemalý podíl na téměř kompletním zprostředkování díla Rakušana Thomase Bernharda, Švýcara Roberta Walsera, spolu s Michaelou Jacobsenovou v posledních letech tiše rozšiřuje paletu přeložených knih německého zarputilce Arna Schmidta. Nyní tedy Ludwig Hohl. V případě Walsera, Schmidta a nyní i Hohla by mělo být jedním dechem vysloveno jméno nakladatelství Opus, které knihy oněch tří svéhlavých autorů vydává.
U Hohla ovšem Charvát a Opus stojí teprve na začátku cesty. Nyní vydaný titul nese název Zápisky I–IV aneb O neunáhleném smíření, přičemž autor své záznamy rozdělil do celkem dvanácti kapitol, které postupně vyjdou ve třech svazcích; každá kniha – čtyři kapitoly. Nadto se stačí podívat na stránky „domovského“nakladatelství Suhrkamp, abychom viděli, že Hohl není jen autorem Zápisků, byť je to jeho dílo základní a zásadní. Co nám tedy ta první „zápisková“třetina říká?
V roce 1980, těsně (necelý měsíc) před svou smrtí, Hohl napsal krátký vysvětlující úvod, který začíná těmito větami: „ Zápisky byly sepsány v rozmezí let 1934 až 1936, během nichž jsem žil v Holandsku ve velké duševní osamělosti. Původní rukopis, podstatně obsáhlejší než výsledná verze, jež byla dokončena v roce 1937, obsahoval texty v chronologickém pořadí; v následujících letech jsem jej čistě tematicky přeskupil bez sebemenšího ohledu na datum vzniku jednotlivých pasáží.“Hohl si stýská, že „toto dílo dodnes nevyšlo v jednom uceleném svazku“, který by nejlépe umožnil pochopit jednotnost stavby Zápisků. „Nejde rozhodně o soubor aforismů,“vymezuje se tvůrce. Takže my se touto recenzí vlastně dopouštíme určité nepatřičnosti, když jsme nedočkali všech tří svazků Zápisků, které bychom pak měli vzít jako jednu knihu – a nad tou se zamýšlet. My to zde také jednou v LN, dopadne-li to dobře, s Hohlovými Zápisky učiníme... Ale protože nám přijde důležité na nynější vstup tohoto autora do českého kontextu upozornit, dopustíme se vstupního „anotování“– i s vědomím nutné provizornosti a dílčího náhledu.
Opravdu to neřeknu aforismem
Úvodní svazek je rozdělen do kapitol O práci, O dosažitelném a nedosažitelném, Mluvení, žvanění, mlčení a Čtenář. Od prvních stránek Zápisků – jednotlivé záznamy čítají několik řádek až několik odstavců – cítíme, že zde skutečně nemáme co do činění s tvůrcem aforismů, byť některé jednotlivosti se dají takto chápat a vykazují znaky tohoto zhutnělého, pointovaného žánru. („Ve strašném spěchu utíkají všichni na nádraží a nastupují do nákladního vlaku. Jen zřídka kráčí někdo pomalu a ujíždí jako blesk.“) Avšak o jednotlivosti Hohlovi nešlo, nebyl to žádný producent jiskřivých výroků; tím ostatně nebyl ani Franz Kafka, přestože z jeho díla (ovšem bez autorova osobního přičinění!) vznikaly knížky aforismů; nebyl jím ani Karl Kraus, přestože aforismy jsou nedílnou součástí Vídeňanova díla, avšak slouží vyššímu celku, základnímu myšlenkovému a výrazovému nastavení a nasazení, jímž je u Krause kritika jazyka, potažmo společnosti. Ostatně Hohl v Zápiscích Krause zmiňuje, byť ten nepatří k jeho favoritům, k iniciačním osobnostem; těmi jsou pro Švýcara Spinoza, Lichtenberg, Balzac, Valéry, Proust, Gide a především Goethe, ano J. W. Goethe, a pozdní zejména.
Kulturní a civilizační vývoj Hohl nenahlížel jako pokrok, jako směřování k lepšímu, kvalitnějšímu životu a činnosti. Řadu, ne-li většinu aktivit v moderním světě, v moderní době, abychom použili slova ze slavného Chaplinova filmu, osamělý Švýcar považoval za umrtvující činnost, která individuum nerozvíjí, nýbrž ubíjí, mechanizuje. Je zcela zásadní, jakkoliv se tomůže v každodennosti jevit nemožné uskutečnit, aby jedinec nalezl pouze a jen svou osobní cestu, na níž ze sebe dostane to nejlepší. Hohl odmítal velké programy, zásadní stanovení si obecných a svatých cílů, nýbrž – my můžeme říci: po masarykovském způsobu – chválil uvědomovanou, promýšlenou a prožívanou, neodcizenou drobnou každodenní činnost, která časem složí a vyjeví smysluplný celek. („Zásadní není bod nebo střed, nýbrž nesmírné množství věcí, které plynou v proudu věčnosti.“) Uměřenost a přiměřenost stojí u něho výš než nakládání si dávek, které jedince zmohou a zničí. A hodnoty nejsou něco, co lze uchovat a skladovat, čím se lze ohánět; hodnoty je třeba si zas a znovu uvědomovat, zas a znovu vytvářet.
Snad každý soubor takových záznamů – ať jsou pojaty coby registrující deník nebo (po hohlovském způsobu) jako „nadčasová“výpověď svého druhu – v sobě zahrnuje rozpory, švy, sváry, protiřečení si jednotlivin. U Zápisků I–IV se dá vypozorovat pnutí mezi právě oním důrazem na konkrétnost, na uměřenost a odstup od zpragmatičtělého světa, od extází davů, a mezi hrdě neseným heroismem i jistou pýchou neomezence, jež jsou v dikci Ludwiga Hohla nahmátnutelné. Přesto zatím, po tomto prvním svazku, nepozorujeme nietzscheovské titánství, nadčlověčenství; Švýcar se mnohem víc než soudce světa vynášející zásadní verdikty o něm vyjadřuje jako nepolitický spisovatel, který slovy ohledává svět, jeho civilizační a kulturní povahu, a jede si „svou“. Vyslovuje se i s určitou obsedancí, takže nejednu partii, nejeden zápis přece jen vnímáme jako nutnou službu celku (je to i celkem logický důsledek relativnímu „vychrlení“, s nímž Zápisky v třicátých letech vznikly). Platí to především pro druhou, suverénně nejrozsáhlejší kapitolu svazku, O dosažitelném a nedosažitelném, jež čítá 333 číslovaných záznamů, kdežto ostatní kapitoly jich obsahují pouze několik desítek.
Ludwig Hohl tvořil své Zápisky v éře, kdy tento druh oslovování publika ještě nebyl tak samozřejmý jako dnes. Fragmentarizace výpovědi nejspíš byla tenkrát mnohem častěji chápána jako nedostatečnost či podivínství, nikoliv jako projev hlubších civilizačních a kulturních procesů; i kritická a odborná reflexe fragmentů coby výrazů své doby byla spíše v počátcích. My dnes už můžeme vědět, že Hohlovy Zápisky jsou v oné pomyslné knihovně fragmentů hlasem svébytným a neodvozeným, hlasem neapartním, neestétským, opravdovým. Do značné míry je to i hlas (sebe)obětování se literatuře, mluvení do tmy a ticha, protože nenašel-li tehdy autor nakladatele či peníze na soukromý tisk, psal jen pro sebe a pro věčnost (dnes má neskonale více šancí dát o sobě vědět). I k fragmentům bylo třeba velké dávky trpělivosti, přestože fragment se zdá být adekvátním výrazem právě netrpělivosti typické pro moderní svět.