Ohlas na kritiku: kdo asi se s čím míjí
Minulou sobotu jsme na této straně publikovali recenzi na monografii Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse. Autorkou této knihy o Janě Krejcarové-Černé je Anna Militz. Romanistka Lucie Tučková svůj kritický text nazvala Příběh míjení. Zde je ohlas na její recenzi.
Nebývá zvykem psát komentáře k publikovaným recenzím, proto jen stručně. Tučková píše, že Militz ve své knize o Janě Krejcarové-Černé „nepředstavuje ani jeden pokus o reflexi literární hodnoty Janiny tvorby“, a vzápětí autorce vyčítá, že v ní (tj. v té literární tvorbě) hledá „umanutě a místy i s velkou dávkou fantazie souvislosti s Janiným životem“.
Tučková dále připouští, že „všechny uváděné skutečnosti jsou v podstatě prav- divé, jenže absolutně nic neříkají o povaze vztahů, které Janu k Bondymu (...) poutaly (...), a přitom o její portrét by mělo jít v biografii na prvním místě“.
Tučková tedy s Annou Militz zachází jako s fackovacím panákem. Nejdřív jí vadí ona „velká dávka fantazie“a hned nato konstatuje, že je chyba, že A. M. zřejmě není obdařena jasnovidectvím – aby sdělila čtenářům, JAK to vlastně Krejcarová-Černá „měla“, a čím tedy muže tolik okouzlovala. (Anna Militz samozřejmě cituje, co jen může, tedy např. i Bondyho a Vodseďálkova slova o Janě: co jiného, proboha, mohla jako autorka dělat?)
Co shledává Tučková „nechtěně komického“na tom, že Militz dále cituje Bondyho o jeho Hassliebe vůči Janě Krejcarové, je mi záhadou. Vysvětlení, které pro to Tučková podává, může, domnívám se, rozumět jen ona sama. Totéž se týká i diskutované, údajně rovněž komické otázky, zda Krejcarová byla, či nebyla dobrá matka: Tučková prostě staví svoji spekulaci proti hypotéze Anny Militz a takto ji ovšem snadno „odrovná“.
Obdobně vyznívá závěrečný paragraf v recenzi: Tučková sice připouští, že autorka shromáždila mnoho svědectví o Krejcarové-Černé, ale vzápětí jí vmete, že neváhá „naprosto prokazatelné skutečnosti opomíjet. V příběhu tak například vyzmizíkovala jednoho z podstatných podporovatelů i chápavého, byť vzdáleného přítele Bohumila Hrabala, který sám i později se svou ženou mnohokrát Janu ve svízelných situacích podepřel“. Odkud tuhle pateticky formulovanou údajnou faktografii Tučková ví, sděluje: od Johany Kohnové „Janiny nejbližší přítelkyně“. A tečka. Prostě „je to tak“. Ale přitom si opět protiřečí, když nejdříve tvrdí, že sebraných svědectví je v knize zřejmě až příliš mnoho – a poté autorce vyčítá, že nebyla ve shromažďování faktů encyklopedicky důsledná, že jí tam tento JEDEN chybí.
To, co Tučková napsala, není recenze, ale výlev uražené ješitnosti; o tom bezděčně svědčí ona slova o té „nejlepší přítelkyni“. Tučková přece „ví“daleko lépe o Krejcarové-Černé to „své“a nějaká polská bohemistka jí nebude stát v cestě.
Zřejmě i proto věnuje ve své kritice dost místa i záležitostem zcela podružným: jen aby si přisadila. Tak např. tvrdě kritizuje pravda možná příliš dlouhý titul a možná nepříliš výraznou obálku, o níž ovšem praví, že by „patřila do edice červené knihovny“. Viděla kdy vůbec Tučková nějakou takovou obálku? Případně aspoň obálku dnešní pokleslé literární produkce, kterou lze za obdobu dávné „červené knihovny“považovat? A i kdyby – za takové věci je přece odpovědný nakladatel, a ne autorka – notabene zahraniční! Závěrem ještě tři poznámky: 1) Pár týdnů před recenzí Tučkové vyšla jiná recenze knihy Anny Militz, a to z pera Tomáše Mazala, v internetovém časopise Divoké víno, viz http://www.divokevino.cz/8015/archiv_aktualit.php.
2) Mazal shodně s Tučkovou píše např. o „odpudivé, přímo odporné“obálce, vyčítá příliš dlouhý název, připomíná, že nebyl náležitě zmíněn Hrabal, rovněž se pozastavuje nad takovou podružností, že tématem monografie Anny M. je „Jana Černá“, a ne „Honza Krejcarová“(zbytečno dodávat, že obě jména jsou v knize často uváděna, a to podle daného kontextu). Podobnost asi jen čistě náhodná.
3) Na požádání T. Mazala jsem mu k JEHO rozpracované recenzi poskytl sken fotografie Egona Bondyho s Milošem Černým. Tato fotografie byla nyní kmému údivu publikována v LN u recenze Tučkové. S tím, že je z mého archivu. Opět jenom náhoda?
Kniha Anny Militz není bez nedostatků, z nich za některé je především odpovědný nakladatel (diskutovaná kvalita obálky, titul, ale i nepříliš spolehlivý jmenný rejstřík, čehož si ani Tučková, ani Mazal zřejmě nevšimli). Nicméně už jen skutečnost, že jde o úplně první pokus monograficky zpracovat tak problematickou a složitou osobnost, jakou byla Jana „Honza“Krejcarová-Fischlová-Černá-Ladmanová (a to zdaleka nejen jako literární autorku, ale integrálně, se vším všudy), navíc pokus z pera debutující zahraniční bohemistky, by měla případné kritiky přimět k mnohem vyváženějším zhodnocením.