Proměna člověka v humra
Nedlouho po loutkové Anomalise přichází do kin další kafkovská tragikomedie o lásce, samotě a strachu vedoucím k nesvobodě, dystopický Humr.
Prší. Žena jede autem. Zastavuje vůz, odepíná si bezpečnostní pás, vystupuje a se zbraní v ruce kráčí ke dvěma oslům na pastvě. Jednoho z nich střelí do hlavy. Popsaná scéna tomu nenasvědčuje, ale čtvrtý film režiséra Yorgose Lanthimose začíná posledními okamžiky jednoho šťastného soužití. Jednoho z mála šťastných soužití, které v Humrovi uvidíme. Posléze vyjde najevo, že oslové byli v minulosti lidmi a žena se jednomu z nich přišla pomstít za mimomanželský poměr...
Čelní osobnost nedávné renesance řeckého filmu Yorgos Lanthimos si svými žánrově neuchopitelnými sociologickými studiemi Špičák (vítěz sekce Un Certain Regard v Cannes) a Alpy (cena za nejlepší scénář v Benátkách) sice získal mnoho příznivců z řad milovníků divných filmů, ale výraznější pozornosti se mu dostává až nyní díky Humrovi, oceněnému v Cannes cenou poroty. Byť jde o nejsrozumitelnější z jeho dosavadních filmů, Lanthimos se nevydal cestou nejmenšího odporu. Zůstal věrný nejen svému řeckému štábu, ale i enigmatickému vyprávění a zálibě v budování světů řízených absurdními pravidly.
Hrdinou příběhu odehrávajícího se ve světě na první pohled nerozeznatelném od naší přítomnosti je obtloustlý čtyřicátník David (Colin Farrell). Poté, co jej po jedenácti letech a jednom měsíci opustila manželka, stal se jeho rodinný stav ilegálním. Skupinou osob je převezen do útulně působícího hotelu za městem, kde si během následujících pětačtyřiceti dní musí najít novou partnerku. Pokud neuspěje, bude po vypršení lhůty proměněn ve zvíře dle vlastního výběru. Stejně jako jeho bratr, který Davidovi nyní dělá společnost coby kolie. David si ovšem oproti většině ostatních nepřeje dožít jako pes nebo jiné
Jestli rychle neutečeme, proměníme se v housenku!
oblíbené zvíře. Chce se stát humrem, mořským korýšem, který se dožívá až sta let.
Proměně ve zvíře mohou uniknout jenom osoby, které spojuje dostatečně výrazný charakterový rys nebo fyzická vada. Šišlající muž hledá šišlající ženu. Žena krvácející z nosu muže, který také často krvácí z nosu.
Korýší podstata lidská
David svou spřízněnou duši nachází až v ženě (RachelWeisz) žijící v lese, kam je situována druhá polovina dialekticky strukturovaného vyprávění a kam se hoteloví hosté večer co večer vydávají na lov samotářů. Za každého uloveného člověka bez partnera získávají den života v lidském těle navíc. V lese David zjišťuje, že samotáři musejí přijmout srovnatelně restriktivní nařízení, jaká platí v hotelu. Na dodržování celibátu a trestání těch, kteří zhřešili třeba jen polibkem, dohlíží ne- kompromisní vůdkyně (Léa Seydoux). Stává se otázkou času, kdy dojde ke střetu mezi ní a nekonformním hlavním hrdinou.
Přestože Davidovu partnerku poprvé vidíme skoro po hodině filmu a její jméno se nikdy nedozvíme, hlas Rachel Weisz slyšíme od prvních minut, aniž by bylo zřejmé, ke komu a proč hovoří a jak je možné, že ví také to, co se hrdinovi honí hlavou. Její vševědoucnost, odpovídající spíše knižní vypravěčce, funguje jako zcizovací prostředek, nedovolující nám ponořit se do příběhu a proniknout blíže k postavám. Lanthimos vynakládá velké úsilí, abychom nepodlehli iluzi, že sledujeme love story vystavěnou podle scenáristických příruček. Sotva začneme chápat zákonitosti hotelu, zásadně se mění prostředí, pravidla přežití i styl snímání (v samotářské části filmu jsou častější asymetrické kompozice a malá hloubka ostros- ti). Namísto toho, aby film gradoval, je tak ve své druhé polovině dějově prázdnější a jeho tempo se zpomaluje.
Herce se záměrně strojeným projevem Lanthimos snímá v dlouhých nehybných záběrech připomínajících živé obrazy, v nichž vedle sebe nevzrušivě koexistují lidé, páv nebo dvouhrbý velbloud. Namísto souvislého hudebního doprovodu používá iritující úryvky smyčcových kvartetů z klasických skladeb. Nedramatické scény podkresluje dramatickou hudbou a dramatickou scénu útěku zas ironicky shodí úzkými kalhotami, které Davidovi znemožňují dělat delší kroky. Ačkoli má Humr potenciál být dojemnou romancí i výbornou satirickou komedií, brání nám, abychom jej emocionálně prožili a užili si jej jako dobrou zábavu. I za cenu vítězství konceptu nad dramaturgií nás hlavně nutí přemýšlet.
Lanthimos se oproti autorům dystopických románů do důsledku nezamýšlí, jak (a zda) by společnost vyžadující přijetí podobných pravidel mohla fungovat. Nepravděpodobná výchozí premisa mu slouží k laboratornímu navození situací. S kafkovským citem pro absurditu dekonstruuje systémy, jejichž nesmyslná pravidla jsme přijali za svá pouze proto, že jsou vnímána jako něco přirozeného. Lze ale uniknout před svou přirozeností a nejednat primárně na podkladu obav z toho, jak budeme hodnoceni druhými? Jestli je podmínkou svobodné existence život beze strachu, podle Humra jsme jako lidé ze své podstaty odsouzeni k nesvobodě.
Humr