Tyto živé přenosy jsou formáty
Ceny Thálie jsou v pořadí posledními poctami, které se udělují v oblasti dramatického umění za předchozí rok. Herecká asociace je letos vyhlašovala po třiadvacáté a vše proběhlo tak, jak bývá zvykem. Čili prostřední nuda s obvyklými žoviálními bonmoty průvodce večera Antonína Procházky.
Udělování cen je žánr, se kterým se mnoho pořídit nedá. Nominovaní musí být představeni, převzít cenu a poděkovat. Toto poněkud únavné defilé musí prostě být zachováno, ale sledovat jej bez deseti minut dvě hodiny žádné publikum nerozdovádí. Zdá se, že lépe je divákovi v hledišti, jako televizní show v sobotním prime timu na ČT 1 tyto ceremoniály léta nefungují. Vedení televize ale na to, že by z těchto hrátek pořídila sestřih, neslyší, je tu jistě i tlak sponzorů a tak jsme každoročně svědky prakticky téhož. Jisté je, že letošní Thálie ve srovnání třeba s Českými lvy až tak zle nedopadly, Antonín Procházka proti minulým ročníkům mluvil méně a nesnažil se stále vtipně perlit. Horší to ovšem bylo s kulturními úderkami, kterými byl večer prokládán (sice ne mnoho, ale vyda- ly). V úvodu takovou „vložku“obstarali studenti konzervatoře v podobě neumělého muzikálového výstupu, poté následovala pěvecká čísla všelijaké úrovně. Záměr objasnil prezident Herecké asociace Hromada – mladí herci mají v tomto sdružení dveře otevřené a Thálie prostě letos omládla.
Ne příliš šťastný byl nápad, aby všichni herci hovořili o rolích, za které byli nominováni. Tyto rozklady působily místy naivně a pro běžného diváka jsou naprosto nezajímavé, účelnější by bylo, kdyby dotyční byli krátce představeni, tím spíš, že letos převažovaly širší veřejnosti méně známé tvá- ře. Toto privilegium se dostalo jen držitelce Ceny pro činoherce do 33 let a pak laureátům za celoživotní mistrovství. Na počátku byla také viditelná snaha hnát večer kupředu z obav, aby se vešel do nastavené televizní metráže, zatímco ke konci, kdy už bylo jasné, že se všechno stihne, si laureáti mohli sami uzurpovat libovolný prostor, což se také stalo.
Letošní ceny proklamovaly zájem o regionální divadla – do nich také z velké části mířily nominace, ceny pak byly uděleny půl na půl – vedle Národního divadla bodovaly „zemské“scény – brněnské a ostravské Národní divadlo, a ty rozhodně nelze pova- žovat za regionální. Po celý večer byl zájem o regiony zdůrazňován, což je v pořádku, ale snad by bylo dobré si připomenout, jak vlastně Ceny Thálie v roce 1993 vznikly. Důvodem byly i stesky činoherních regionálních divadel, že jejich inscenační výsledky bývají v konfrontaci s centry upozaděné a i zajímavé herecké výkony mají malou publicitu. Thálie měly tedy zejména pečovat o mimopražská divadla a první Thálii také získal výborný herec a dlouholetý člen plzeňské činohry Pavel Pavlovský. Že se v následujících letech ceny staly takřka výlučně platformou pro dekorování pražských umělců a k nim se zpravidla „přifařil“někdo z regionu, aby se neřeklo, padá na hlavu vyhlašovatelů cen. Stačí se podívat na soupis jmen. Je pravda, že v posledních letech bylo vidět snahu vrátit se k původním proklamacím. Letošní rovnováha by se měla dodržet i do budoucna, stejně tak by se organizátoři měli zamyslet, jak to přijde, že loutkářům udělují cenu za celoživotní mistrovství, ale současnou produkci ignorují. A jestli to unese délka televizního přenosu, je vedlejší, jak již bylo řečeno úvodem, tyto živé přenosy jsou víc než pofidérní formáty.