Den otloukánků

Nemůžeme učitele přehlížet a chtít od nich výsledky

Narozeniny Jana Ámose Komenského v Česku slavíme jako Den učitelů. Jenže včera, stejně jako v předchozích letech, učitelé neměli zrovna mnoho důvodů k oslavám. Jedna politická garnitura za druhou jim slibuje zvýšení platů, ale realita je opačná. Učitelé se finančně propadají, padá i jejich prestiž a mění se k horšímu i kvalita zájemců o pedagogické fakulty. Sestupnou tendenci je možno zastavit jen jediným způsobem: učinit ze škol opravdovou prioritu.

To ovšem znamená, nejen že vláda z rozpočtu do resortu jednoduše přidá peníze, ale také že se řekne, co vlastně po učitelích chceme. A to nejde bez širší společenské diskuse. Jsou tací, kteří hledí jen a jen na výsledky. Ti chtějí, aby jejich ratolest absorbovala ve škole maximum vědomostí a dovedností. Důkazem takového „ideálního“vzdělání pak jsou mezinárodní žebříčky. Existují i zastánci jiného přístupu. Ti chtějí, aby děti chodily do školy rády, odmítají dril a mají za to, že důležitá je harmonicky se rozvíjející osobnost nového člověka, a nikoli suma vědomostí. Oběma postojům, i v jejich krajnostech, vyhoví především soukromé školy.

A co ty veřejné? Mají být pro rodiče, kteří jsou chudí na to, aby posílali děti do soukromých škol? Mají být pro rodiče zcela lhostejné, asociální, a tedy mají suplovat i výchovu, kterou zanedbala rodina? To jsme si zatím rozhodně nevyjasnili. Všechny tyhle role najednou škola plnit nemůže. Ve velkých městech si lze teoreticky vybrat, ale v malých obcích je žák ke své škole de facto odsouzen.

Nejhorší možný scénář je takový, že budeme zhoršující se situaci ignorovat a ministerstvo se soustředí pouze na čerpání dotací a módní politické projekty. Martin Zvěřina