Břímě žlutého muže
Čína ekonomicky kolonizuje Afriku. U nás by se v „měkčí verzi“mohla pokusit o totéž
Když před dvěma stoletími začínala průmyslová revoluce, žilo v Anglii přibližně 30 miliónů obyvatel a země měla dostatek přírodních zdrojů. Následně proběhla industrializace ve Spojených státech, kde žilo 50 miliónů lidí, a zdrojů byl nadbytek. Posledních několik desetiletí sledujememasívní industrializaci Číny, která má 1,3 miliardy obyvatel a velký nedostatek přírodních zdrojů.
V Číně žije pětina světové populace, která však má k dispozici jen 7 % světových zásob dostupné sladké vody, 7% zemědělské půdy a jen 4% lesů. Má k dispozici značné zásoby uhlí, proto je také již od roku 2006 největším producentem oxidu uhličitého a podle Světové zdravotnické organizace se v Číně nachází 16 z 20 světových velkoměst s nejhorší kvalitou ovzduší.
Posvátný les zahrnuli hlínou
Poslední velké území, kde se tento „asijský obr“může dostat k relativně levným strategickým surovinám, je Afrika. Proto Čína kolonizuje Afriku. Nikoliv pod dohledem dělových člunů a pušek koloniálních vojáků, ale penězi, resp. velkými infrastrukturními projekty. Od Etiopie po Zimbabwe, od Súdánu po Angolu se tvář Afriky mění vlivem čínského kapitálu. Těžba surovin, dlouhodobý pronájem miliónů hektarů půdy, to vše poskytuje Číně tolik potřebné přírodní zdroje, které doma postrádá. Na oplátku staví v těchto zemích silnice, městské vysokorychlostní dráhy, ale také školy a nemocnice. Staví rychle, levně a nekvalitně. Nezatěžuje se lidskými právy a pracovními podmínkami místní, málo kvalifikované pracovní síly. Na odbornou práci, včetně obsluhy sofistikovanějších stavebních strojů, si dováží vlastní lidi z Číny. Domorodcům začíná docházet, že Čína nepřináší jen ekonomický růst, ale také řadu vedlejších nežádoucích efektů. Během lednové návštěvy Etiopie jsem v různých obměnách slyšel stížnosti typu: „Číňané si levně kupují naši zemi. Zkorumpovaná vláda je fascinována megalomanskými projekty, ale zadluží nás na desítky let, možná navždy… Za vesnicí rostl pro nás posvátný les. Číňané jej při stavbě silnice prohrnuli buldozerem a nikoho se neptali. Nedovolili nám vzít si ani dřevo padlých stromů, jen to vše zavezli hlínou.“
Břímě bělochů
Africké země se díky čínskému kapitálu budou rozvíjet, ale cena za tento růst nebude nízká. Když Afriku kolonizovali Evropané, přinesli věci dobré i špatné. Nadřazené postavení bělochů nebylo ani správné, ani dlouhodobě udržitelné. Vedle využívání přírodních zdrojů a nadvlády však „bílý muž“přinášel zdravotní péči, vzdělání, dopravní a jinou infrastrukturu, funkční stát- ní správu. Díky lepší výživě a hygieně se průměrná délka života prodloužila zhruba o třicet let. Kromě „zlatokopů“drancujících místní přírodní i lidské zdroje přicházely tisíce Evropanů, kteří věnovali svá nejlepší léta službě v koloniích, úsilí o jejich povznesení. Britský spisovatel a básník Joseph Rudyard Kipling tohoto ducha služby zachytil ve své básni Břímě bělochů: „To bělochů je břímě: své syny vyšlete, ať v cizích krajích slouží… divochům divných ras, z nichž každý plaše zírá, půl děcko a půl ďas… Teď nevděčné jdi dílo – vždyť muž jsi! – podniknout.“
Po šílenství dvou světových válek ztratila Evropa víru ve schopnost vést druhé. Afričané naopak ztratili důvěru v Evropany. Postupně se všechny africké země osvobodily. S nezávislostí jde však ruku v ruce také odpovědnost a tu mnoho minulých i současných vlád afrických států postrádá.
Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by na sebe Číňané chtěli dobrovolně vzít „břímě žlutého muže“, tedy spoluodpovědnost za rozvoj Afriky a lepší kvalitu života místních obyvatel. Osud Afriky je tak nadále příběh s otevřeným koncem.
My, Češi, bychom měli tento příběh bedlivě sledovat a v rámci svých omezených možností aspoň některým africkým zemím pomáhat. Co se nyní děje v Africe, mohlo by se v „měkčí verzi“odehrát i u nás. Do České republiky začnou po návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga proudit miliardové investice. A jedním si můžeme být naprosto jisti. Číňané to nedělají z důvodu altruismu.