Příliš staří na základní školu
Naše děti sedí v lavicích základní školy ve věku, kdy například Edison dávno vydával vlastní noviny
v pojetí druhého stupně základní školy a taky střední školy. Ti, kdo měli možnost absolvovat aspoň část tohoto vzdělávání v západních zemích, dosvědčí, že si žáci od určitého věku – a ten může být třeba jenom dvanáct let – mohou většinou alespoň částečně vybrat, kterému předmětu se budou věnovat víc a kterému méně. A i učitelé se snaží hledat, v čem by se dítě mohlo rozvíjet a v čem se naopak jenom trápí. To neznamená, že by někomu úplně odpustili třeba matematiku nebo fyziku, ale umožní mu učit se ji ve skupině přibližně stejně disponovaných dětí přiměřeným způsobem. A zároveň ho povzbudí, aby zkusil uplatnit jiné přednosti – organizační, manuální, jazykové, umělecké – v jiném programu.
Jistota? Pilování větného rozboru
U nás má žák druhého stupně jednu jistotu: Od dvanácti do patnácti, šestnácti bude pilovat větný rozbor. Těžko říct, co by na to řekl Komenský. Sám doporučoval, aby děti od šesti do dvanácti let navštěvovaly školu obecnou; od dvanácti do osmnácti má být v každém městě k dispozici škola latinská. Marie Terezie na něj zřejmě trochu dala, protože když v roce 1774 zavedla povinnou školní docházku, vyměřila ji jako šestiletou. Osmiletá povinná školní docházka byla kodifikována skoro o sto let později, v roce 1869. Devět let školy naordinoval v roce 1948 zákon o základní úpravě jednotného školství. V následujících desetiletích se norma ale znovu několikrát měnila. V roce 1953 byla povinnost chodit do školy zkrácena na osm let, v roce 1960 opět prodloužena na devět let. Od sedmdesátých let byla dokonce desetiletá, ovšem s tím, že základní škola měla jen osm ročníků, ale každý musel ještě aspoň na dva roky někam dál, třeba na učiliště či na střední školu. Takže dva roky střední školy byly povinné, zbytek byl na vás.
Dneska je teoreticky možné po deváté třídě se školou skoncovat a jít do práce. Tedy pokud by měl někdo o služby tak mladého člověka zájem. Pro zaměstnavatele to totiž znamená komplikaci. Zákoník práce uvádí kategorie prací, které jsou mladistvým úplně zakázány (patří sem například práce pod zemí), a uvádí i další omezení: „Mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi, které se zřetelem k anatomickým, fyziologickým a psychickým zvláštnostem v tomto věku jsou pro ně nepřiměřené, nebezpečné nebo škodlivé jejich zdraví.“Mladistvé nelze zaměst- nat ani pracemi, při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu, nebo při jejichž výkonu by mohli vážně ohrozit bezpečnost a zdraví ostatních zaměstnanců nebo jiných osob. I to je důvod, proč většina rodičů považuje za nutné posílat své děti do škol aspoň do osmnácti. Výjimkou ale nejsou ani dvacetiletí maturanti a šestadvacetiletí vysokoškoláci.
Proč ne, život se prodlužuje, příprava na něj logicky rovněž. Tam, kde ještě před časem stačilo středoškolské vzdělání, se vyžaduje vysokoškolské. Těžko říct, jestli proto, že je častěji potřeba, nebo proto, že se častěji nabízí. Faktem je, že mnoho vysokoškoláků dělá práci, kterou by středoškolák (například průmyslovák) zvládl stejně. Chodit do školy co nejdéle je trend. Diskutovat by se ovšem dalo o tom, jestli je způsob nabízeného vzdělávání adekvátní dospělým lidem. Přinejmenším část z nich totiž dává najevo, že by se cítili líp mimo školní lavice. Ředitelka jednoho pražského gymnázia si před časem posteskla, že má dojem, jako by studenti trávili čas radši na brigádách než ve škole nebo v knihovně. A to i ti, kteří peníze de facto vydělávat nepotřebují. Někteří se pouštějí dokonce už na gymnáziu do podnikání. Ve škole mi to nedává moc smysl, říkají mnozí z těch, kdo se ještě před rokem nebo dvěma dřeli na přijímací zkoušky, aby je na prestižní školu přijali.
Jiní si naopak ve studiu, zejména pak v tom vysokoškolském, libují. „Manžel má dva roky do důchodu a dcera se s ním stále soudí o výživné. V prosinci 2014 jí bude 26 let. Již šest let se poflakuje po vysokých školách, přešla na jiný obor, pak se vrátila a nyní absolvovala druhý ročník,“stěžuje si na internetu paní Vojtová. Soud dal dceři za pravdu. Naše zákony počítají s tím, že člověk může být do 26 let závislý na rodičích. Do té doby má také právo na některé sociální výhody a rodina uplatňuje na vyživovaného studenta slevy na daních. Téměř šestadvacetiletý člověk je pořád považovaný za dítě.
V některých zemích tomu tak není. Stát podporuje nikoliv rodinu, ale přímo studenta. Část sociologů to považuje za rozumnější. Například Petr Matějů také míní, že by se neměl klást důraz na soustavnost a věkový limit. Lepší by podle něj bylo stanovit maximální počet let studia, kdy může být člověk v terciárním vzdělávání oprávněným příjemcem sociálních výhod. „Mladí lidé běžně odcházejí na pracovní stáže do zahraničí, anebo získávají pracovní zkušenosti doma, přičemž tím rovněž získávají prostředky na financování dalšího stupně studia,“říká.
Faktem je, že jeden fenomén se u vysokoškoláků opakuje dost často: Mladý člověk chce studovat a dělá co může, aby se dostal na vybranou školu. První rok či dva žije zkouškami a seminárními pracemi, pak ale pocítí potřebu trochu si přivydělat. Sežene si brigádu, a pokud ta práce souvisí s jeho oborem, najednou se může dostavit pocit, že další studium by snad ani nepotřeboval. Mnohdy jsou to pak rodiče, kdo tlačí na dokončení školy.
Trendy se mění
Po roce 1989 začali odborníci na vzdělávání razit na základě mezinárodních doporučení názor, že by měl každý získat co nejvíce všeobecného vzdělání, protože specializace je omezující. Člověk by měl být připraven ji během života měnit, což mu půjde snáz, když bude znát i vyšší matematiku.V poslední době se trend trochu mění, a to nejen v ČR. Zaměstnavatelé si stěžují, že formální vzdělávání nepřipravuje lidi tak, jak by si představovali, dávají přednost uchazečům s praxí a vysoké školy se snaží vycházet vstříc i úspěšným praktikům bez maturity. Uvědomují si, že i praxe je forma vzdělávání a lze na ni navázat. U nás se v tomto ohledu ledy příliš nehýbou. Neformální vzdělávání se uznává nanejvýš na úrovni výučního listu a formální sází spíše na tradici než na skutečné potřeby. Takže o věk nebo délku školy možná zase tak moc nejde. I když některé návrhy na zkrácení základky neznějí úplně nesmyslně. Třeba někdejší ředitel gymnázia Václav Klaus mladší svého času říkal: „Zrušte devátou třídu, ušetříte miliardy a na úrovni vzdělání se to neprojeví – nebo se dokonce zvýší.“Samo o sobě by to asi nepomohlo.