Teologická dišputace na Bílou sobotu

Místo: Brno, ulice Údolní, zastávka tramvaje. Postavy: starší žena, malý Rom a já. Čas: Bílá sobota velikonoční.

Malý Rom se pokouší rozbalit lízátko, celofánový obal mu spadne na zem, vítr ho kousek odfoukne. Chlapec celofán zvedne a hodí do koše, pak vkročí na zastávku. Obrátí se na paní a na mne: „Dobrý den. Nevíte, kdy budou Velikonoce?“„Teď už jsou Velikonoce,“pravím já. „Včera byl Velký pátek, dnes je Bílá sobota, pak neděle a Pondělí velikonoční,“upřesnila žena. Paní bude zkušená křesťanka, pomyslil jsem si. „V pondělí už můžeš chodit po šlahačce,“dodal jsem já v domnění, že zrovna to chlapce zajímá.

„Včera unesli Boha,“pravil cikánek. „Já nevím, já jsem se na televizi nedívala. To byl nějaký film?“řekla žena. „Ne. Víte, co je toto?“řeklo děcko, strčilo lízátko do pusy a překřížilo dva ukazováčky. „Kříž,“vyhrkla paní. „No, ukřižovali Boha,“vážně pokýval hlavou kluk.

Chvíli je ticho, dítě nás zkoumá. „Věříte v Boha, paní?“„Ne, nevěřím,“žena jasně opáčí. Ticho, kluk cucá lízátko a zase se obrací k ženě. „Žije Bůh?“„To nikdo neví. To nikdo nemůže potvrdit a dokázat,“žena vrtí hlavou. „Já vím, že žije...,“cikánek ukáže prstem k obloze. „Kde?“Paní se staví nechápavě. „No... tam. Nahoru,“kluk se nedá odbýt a ukazuje k nebi.

Přijede tramvaj, lidé vystoupí a jiní zase nastoupí, my zůstáváme. „Paní, to nemůžete,“otočí se náhle na ženu dítě. „Co nemůžu?“„Nevěřit!“„Já si můžu nevěřit, to mne nikdo přece nemůže nutit věřit, to nejde,“brání se zaskočeně paní. „Ale Bůh žije,“hlásá děcko, cucá lízátko a popochází zastávkou. „Ale mě nemůžeš nutit, abych věřila, to je moje věc,“trvá dál na svém žena. Kluk upřeně zírá. „Ale jinak jsi hodný chlapec, zvedls ten papírek a uklidil. To už se dnes nevidí.“

Kluk slušně vyndá lízátko z pusy: „Děkuju, paní.“Lízátko mu vypadne z ruky. „Pozor, lízátko!“To jsme vykřikli takřka současně.

Moje tramvaj přijela a vezla mne sobotním Brnem kolem kostela svatého Tomáše. Blaze těm, kteří jsou pozváni k Beránkově svatební večeři.