Na Juliettu s plácačkou?
Pražské Národní divadlo uvedlo nové, ve své historii páté nastudování Julietty, jedné z klíčových oper Bohuslava Martinů.
Julietta, Martinů osmá dokončená opera, propojuje jeho kompoziční a jevištní zkušenosti v meziválečných letech horečně dychtících po experimentech. Podle dramatu názorově spřízněného přítele, francouzského dramatika a básníka Georgese Neveuxe zachovává francouzský šarm a inspiraci surrealismem, impresionismem i dalšími vlivy tehdejší umělecké Paříže a zároveň je ukotvena v českých kořenech, které Martinů tak intenzivně vnímal.
Dějová linie této poetické fantazie se odehrává na hranici skutečnosti a snu. Pařížský knihkupec Michel se vrací do jihofrancouzského přístavního městečka – hledá tu dívku, Juliettu, na jejíž vábivou píseň o lásce nemůže zapomenout. Když se chce ubytovat, naráží na podivné chování obyvatel, situace se střídají bez příčin a bez následků. Postupně pochopí, že ti lidé nemají paměť, vzpomínky si kupují, Hadač „předpovídá“minulost, úředník prodává sny a v přísném pořádku vede registr snících. Poslíček, Žebrák, Trestanec – všichni touží po dívce/ženě/holce jménem Juliette.
I když je ve snu „dovoleno“vše a žádný jednoznačný výklad neexistuje, režisérce a výtvarnici nové inscenace Zuzaně Gilhuus se zřejmě zdají sny krotké, bez barev, strohé. Mámivou, matoucí, vábivou, ale i úzkostnou stejně jako humornou atmosféru snu, jak se k ní přiblížil Martinů, se jí navodit nepodařilo.
Hned od počátku se připravila o východisko „překvapení“, kdy se podle partitury Michelovi začíná rozostřovat místo, kam přijel – domy, krám, loď i nádraží. Místo toho režisérka rovnou „vstoupila“do temné „snové“krajiny na neonově podsvětleném podstavci s bílošedými trsy trávy, které ožívají prostřednictvím postav oblečených a nalíčených ve stejných barvách. Co během druhého dějství dělaly bílé postavy v cylindrech v „lese“sloupů, na kterých se podstavec zvedne, vědí jen diváci v přízemí. I když se ve třetím dějství podstavec a sloupy zvrátí „naštorc“a mezi nimi zeje průhled do temné prázdnoty, napětí, dráždivost i tajemství touhy zůstaly zdeptané pustotou. Hravost, imaginaci, tajuplnost a svobodu asociací nenavodil ani bílý klavír, na který se podle Michelových vzpomínek Julietta při své písni doprovázela a který dominuje scéně pro celou operu. Sice z něj se surrealistickou volností vystupují postavy městečka, ale pak slouží prvoplánově jako úřednický stůl nebo zhmotnění Michelovy obsedantní vzpomínky na Juliettu.
Zjednodušené postavy
Vyjádřit křehkost hranic vědomí a podvědomí se nepodařilo ani charakteristikou postav a jejich vztahů. Peter Berger vytvořil roli Michela již v brněnské inscenaci v roce 2009. S posílením pěvecké jistoty příliš akcentoval robustnost muže, který svou „cestu“za touhou v podobě svůdného zvukové- ho obrazu ženy absolvovuje staticky, až toporně. Proměnlivost mužské touhy režisérka zjednodušila do dominantního ženství v pronikavě zelených šatech a ostře zrzavé paruce – Alžběta Poláčková svým barevným, spíšmladodramatickým než lyrickým sopránem takto okleštěnou Juliettu rozšířit nedokázala. Z dvacítky dalších rolí, které v trsech a mezi sloupy splývaly do obtížně diferencovatelného shluku, se vymanil alespoň Petr Levíček v roli upjatého úředníka v kanceláři snů – navzdory režijnímu nápadu s plácačkou na hmyz. Tu vytáhne mezi lejstry, razítky, telefonem, a jako by s pomyslnými mouchami zabíjel i poetické kouzlo Julietty.
Hudební nastudování je dílem Jaroslava Kyzlinka. Bylo zřejmé, že přípravě věnoval maximální pozornost, nicméně intenzita výsledného zvuku přehlušila pastelově měkkou barevnost nálad této lyrické hudebně-dramatické básně. Hájemství hudby s jeho uměním navodit vzrušující neklid, magičnost fantazie a emoce se dalo spíše tušit, než mu podlehnout.
Na rozdíl od postav v Juliettě diváci nemusí zůstat bez paměti. Některé vzpomínky se vytěsnit nedají – na výstižné miniportréty šibalsky nadrzlého arabského chlapce, grobiánského Starého Araba, hašteřivých obchodnic, úřednicky rázného komisaře, konspirativního kapitána lodi, obchodníka se vzpomínkami nebo záhadné Hadačky minulosti v Kašlíkově televizní adaptaci (1969). Stejně tak to platí o inscenaci Josefa Kuchinky a Ladislava Štrose (1989) nebo o hostování Opery North z Leedsu (2000) s Pountneyho režií. A nedostižná stále zůstává „referenční“nahrávka Jaroslava Krombholce s Marií Tauberovou, propojující v Juliettě lyrický, koloraturní i subretní soprán s přesahem do dramatičtějších poloh, a Ivo Žídkem smladistvým tenorem nejistého a tápajícího Michela. Když v předchozím pražském nastudování Věra Soukupová svým altem dodala Hadači temnou asociaci manipulace s lidmi nebo Dalibor Jedlička ztvárnil drsného Trestance, z těchto rolí, malých jen zdánlivě, skutečně mrazilo. Nezapomenutelný byl také Karel Berman jako žalostný žebrák, který dojme i přísného úředníka snů; ten se ho v současné inscenaci jako odpudivého štítí.
Při současné premiéře se mámivý přelud Julietty nezjevil. A Michelova gradace vzrušené touhy po svůdném volání Julietty zůstala bezradně zapadlá ve tmě pod schody.
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář)
Autorka je operní kritička