Čínská politika dvojí tváře

Vzpomínám si, jak jsem před jednadvaceti lety psal se sinoložkou Zuzanou Vokurkovou reportáž o Číňanech v Praze. Článek, který vyšel 27. února 1995 v Respektu, byl vůbec prvním obsáhlejším pohledem na komunitu, která v metropoli vznikla po roce 1989. Tehdy v Česku legálně žilo 3422 Číňanů, odborníci ale odhadovali, že ve skutečnosti jich u nás pobývá kolem 25 000. Mluvil jsem asi s desítkou z nich: všichni byli usměvaví, zdvořilí, zdrženliví a opatrní: nikdo z nich nechtěl mluvit o politice.

V následujících desetiletích jsem se o Číňany – české ani jiné – příliš nezajímal. Udělal jsem s nimi jedinou negativní zkušenost: v jedné čínské restauraci ve čtvrti Belleville v Paříži jsem si povšiml, že majitelka podniku leje zpět do lahve zbytky vína, které nechali hosté na stole. Mým udiveným pohledem se nenechala vyvést z míry a skleničky s nepřítomným úsměvem přelévala dál.

Dnes v Česku legálně žije 5771 Číňanů a poprvé jsme měli možnost spatřit část z nich bez masky obvyklé zdvořilosti. Ukazuje se, že jde o agresivní a netolerantní jedince, kteří se nerozpakují použít násilí proti občanům země, v níž jsou hosty. Ať již organizuje vítání hlavy říše středu čínská ambasáda, nebo nějaké sdružení přátel Číny, vrací nás to o třicet let nazpět.

Když před listopadem 1989 přijel do Prahy nějaký spřátelený potentát, vítala ho povinně dítka školou povinná i zástupci pracujících. Dnes jsou – přinejmenším v Česku – jiné časy, vítání nelze nařídit, tak si Číňané dovezli vlastní komparz. Není ale prezidentu Si Ťin-pchingovi divné, že ho v daleké zemi vítají jen lidé, kteří i na dálku přes pancéřované sklo jeho limuzíny vypadají tak trochu jako – ehm – Číňané? V normálním světě vítá hosta hostitel. V Číně zřejmě vítají hosta jiní hosté. Jinak nelze té ostudné maškarádě s organizovanými čínskými vítači porozumět. Není divu, že se Si Ťin-pching v Praze cítí jako doma. Podobně se „jako doma“může čínský prezident cítit v téměř jakékoliv zemi světa, protože takových, kde nežije aspoň pár tisíc Číňanů, příliš mnoho není. Jestli ale všechny čínské diaspory slouží tamnímu komunistickému režimu tak horlivě a věrně jako ta česká, pak lze vskutku mít obavu z toho, že se Peking snaží s jejich pomocí ovládnout svět.

Není čínskému prezidentu

Si Ťin-pchingovi divné, že ho v daleké zemi vítají jen lidé, kteří i na dálku přes

pancéřované sklo jeho limuzíny vypadají tak trochu

jako – ehm – Číňané?

Zdlouhodobého hlediska není největším nebezpečím pro Západ efemérní marginálie samozvaného Islámského státu, ale právě Čína. Je to jediná země, která může ještě v tomto století ohrozit vojenskou hegemonii Spojených států – našeho demokratického spojence. Pokud by se Čína stala dominantní světovou velmocí, budeme místo těch usměvavých číšníků v čínských restauracích častěji vídat čínské tváře podobné těm z dnešních pražských ulic: arogantní, panovačné a bez skrupulí.

Opravdu se chceme stát čínským předmostím v Evropě?