Buďme parazity!

Varianta pro ty, kdo nesnášejí etnický nacionalismus, je stát se parazitem

VEvropě Miloš Zeman či Viktor Orbán, v USA Donald Trump atd. Co tyto muže – a mohl bych jmenovat další – spojuje?

Nenávist. Vyvolávají ji v lidech, kteří je nemají rádi, kteří je démonizují, kteří narušují jejich veřejné projevy a kteří jejich sympatizanty považují de facto (hrubě řečeno) za méněcenné a nevzdělané „blbečky, balíky odněkud z venkova“.

Můžu (a nemusím) odpor k těmto politikům sdílet. Mám ale sdílet démonizující diskurz, který odpor doprovází?

Všimněme si jednoho krutého paradoxu: jmenovaní politici pošlapávají principy inkluzivního občanského nacionalismu na úkor nacionalismu etnického, pokrevního. Vylučují „Nečechy“(jinde „Nemaďary“) a „nekřesťany“(teď tedy vesměs migranty z Blízkého východu) ze skupiny, již definují zájmenem „my“. Jenže jaká je odpověď odpůrců těchto politiků? Vesměs zase jen vyloučení, dehonestace. Zemana a jeho přívržence jejich nepřátelé vylučují z „dobré společnosti“, vysmívají se jim (v Česku) trenkami vlajícími nad Pražským hradem nebo jejich příznivce ponižují tvrzením, že nebudou kandidovat na prezidenta, protože dnes není k mání rozumně uvažující většina (jak se nedávno vyjádřil ke své potenciální kandidatuře Tomáš Halík) atd.; podobných příkladů je víc než dost – teď třeba „kauza“čínských vlaječek…

Výsledkem paradoxu vzájemného vylučování znepřátelených táborů je, že se v Česku (i jinde) žije čím dál hůře.

Archetypy „šaška“a „parazita“

Řekl bych, že tu však existuje jedna alternativní – nevylučující – odpověď, které se mohou držet ti, kteří nesnášejí etnický nacionalismus. Jaká?

Uvažme nejprve dva archetypy: „šaška“a „parazita“. Šašek ztělesňuje skepsi (například výrok Tomáše Halíka), výsměch (například trenky nad Hradem). Šašek svým nepřátelům nenabízí nic pozitivního. Stojí mimo ně, odloučil se od nich – cítí, že je přece lepší, nebo není? A jen za cenu tohoto (sebe)vyloučení těm druhým – tedy těm ostatním, „blbečkům z venkova“atd. – ukáže, jací jsou. Řekne jim do očí Pravdu, jenže tím si je znepřátelí a odcizí se jim ještě víc.

Parazit je jiný typ organismu než šašek. Je ambivalentní. Je vně systému, ale současně i uvnitř – tyje z něj. Pravdu o systému nicméně obnažuje úplně stejně jako šašek. Systém se totiž s parazitem musí vypořádat – buď parazita zabije, anebo jej pojme v sebe. Jinými slovy, parazit nutí systém, aby se projevil, aby konal, aby se transformoval (protože kdo by stál o parazita?). Parazit se na rozdíl od šaška nevysmívá, neneguje systém (vždyť jeho zánik by byl jeho zánikem), nesoudí, protože nestojí zcela mimo. Je přece pouhým parazitem, ničím víc.

A já říkám: Buďme – „my“, kteří nesnášíme etnický nacionalismus, který je teď na vzestupu – parazity!

Kultivace parazitem

Na parazitovi – jak ho chápu já – je totiž jedna věc zásadní: protože parazit systém potřebuje, aby přežil, nečeká nečinně, až ho systém zabije. Dělá cosi, co šaškovi vůbec nepřijde na mysl: kultivuje systém. Vytváří a vyhledává situace, za nichž je ho systém ochoten přijmout. Je tvůrčí, snaží se, aby se mu systém připodobnil.

Parazit přitom kultivuje systém podivuhodným způsobem. Jak? Inspirujme se minulostí.

V Sovětském svazu se zcela konkrétnímu žánru parodie říkalo stiob. O co šlo? Například členové ruské skupiny Avia při svých performancích hyperrealisticky reprodukovali komunistickou ideologii – po vystoupeních Avie za nimi přicházeli jak nadšení disidenti, tak nadšení příslušníci politické elity a chválili je; za „své“je totiž považovali oba tábory. Nikdo si nebyl tak úplně jist, jestli je Avia největší propagandista komunismu, anebo jeho největší zesměšňovatel (podobně se v jiné zemi a kontextu choval v téže době Laibach).

Anebo jiný příklad tvůrčího parazitismu, o kterém píše v jednom ze svých článků ruský antropolog Alexej Jurčak: ruský performer Sergej Kurechin v 90. letech veřejně vyjádřil podporu ideologovi extrémně nacionalistického eurasijského hnutí Alexandru Duginovi. Nechal se s ním fotit, vystupoval na jeho oficiálních akcích se svou Pop-Mechanikou, dokonce se mu tak vetřel pod kůži, že ho přesvědčil, aby přesídlil do Petrohradu a ucházel se tu o křeslo v dumě atd. Všichni byli zmatení – myslí to Kurechin vážně, nebo se vysmívá? Jeho přátelé (umělci, intelektuálové) Dugina nesnášeli, což Kurechin samozřejmě věděl, ale i oni sami si nebyli vesměs jistí, jak to myslí.

Když vše skončilo, uznal nakonec i sám Dugin, že ho Kurechin podvedl, zesměšnil, že ho vtáhl do situací, v nichž se před lidmi cítil hloupě a nejistě, že jej ukazoval lidem tak, jak si vlastně nepřál, že, jinými slovy, Kurechin ukázal, že král je nahý (ale nikoli zesměšněním, naopak). Mimochodem sám Kurechin později svůj postup (nejen v této věci) popsal jako parazitismus…

Co tím chci říci? Parazit bere ideologii druhého (byť sebestrašnější) naprosto vážně, dokonce zvýrazňuje její hřejivé, přitažlivé aspekty; nedistancuje se od ní a jejich příznivců, nesnižuje ji, ukazuje ji naopak v její plné kráse a síle a také zrůdnosti.

Možná až právě tehdy si mnoho lidí uvědomí, co je ona ideologie zač.

Varovný případ Siouxů

Jistě, lze hledat inspiraci ještě jinde – třeba u severoamerických Siouxů. Ti tancovali tanec duchů, protože věřili, že se povrch země jeho prostřednictvím sroluje, že smete vše zlé, co na americký kontinent zanesli běloši (včetně bělochů samotných…), a že se objeví nový, krásný povrch pod tím srolovaným – s bizony, panenskou prérií a prostě se vším, co běloši zničili. Jak ale Siouxové dopadli? Byli i s dětmi a ženami rozstříleni u Wounded Knee a nahnáni do rezervací.

Parazit nechce skončit jako Sioux. Volí proto jiné strategie než absolutní (byť ctnostnou) negaci, disent. Pro Siouxy asi nebyla šance být parazitem, možná je ale parazitismus jedinou šancí dnes, ve světě kvetoucího etnického nacionalismu Zemanů atd.

A možná je to jediná strategie skoro ve všech světech, protože většina zůstane většinou vždy.