Otto Pick nám bude chybět
Vtýdnu před velikonočními svátky se v požehnaném věku 91 let odebral na věčnost profesor Otto Pick. Odešel tak další z těch, kteří krátce po převratu pomáhali na Univerzitě Karlově etablovat politologii.
Profesor Pick byl pro řadu z nás, kteří jsme přišli po maturitě studovat do Prahy, zjevem z jiného světa: bavil nás jeho suchý britský humor, imponoval nám jeho nadhled, s jakým na přednáškách komentoval aktuální dění, i jeho velkorysost. Také po nás vyžadoval, abychom formulovali vlastní názor, dokázali si ho obhájit, a to třeba i na zkouškách. Komu se to podařilo, odešel s výborným hodnocením, i když mohl být se zkoušejícím ve zcela zásadním sporu.
Zpočátku jsme toho o něm věděli málo. Pickův bohatý a pohnutý život se před námi odkrýval postupně. Pocházel ze známé pražské židovské rodiny, jeho otec Otto byl novinářem, spisovatelem a jednou z důležitých postav kulturního života meziválečné metropole. Otto Pick mladší byl jedním z tak zvaných Wintonových dětí, jež se podařilo zachránit před nacisty. V roce 1943 se přihlásil do Československé samostatné obrněné armády ve Velké Británii. Podílel se mj. na operaci u francouzského přístavu Dunkerque a nakonec dorazil se svými spolubojovníky až do Železné Rudy.
Po válce začal v Praze studovat práva, živil se učením angličtiny a hraním v malé jazzové kapele. Koncem roku 1947 ale měl jasno v tom, jakým směrem se bude ubírat vývoj v Československu. Vrátil se znovu do Anglie a studia dokončil na Oxfordu.
Po několika letech strávených na různých pozicích v BBC začal Otto Pick budovat svou akademickou kariéru a v roce 1973 se stal profesorem mezinárodních vztahů na univerzitě v Surrey. Do médií se ale krátce vrátil, a to když v letech 1983–1986 jako ředitel vedl československé vysílání Svobodné Evropy vMnichově. Později o tom hovořil jako o svém nejtěžším angažmá, a to i proto, že měl nelehký úkol držet pohromadě heterogenní komunitu exilových novinářů, mezi něž patřili bývalí reformní komunisté, slovenští nacionalisté, lidé židovského původu, stejně tak jako antisemité.
Všechny zkušenosti z exilu dokázal zužitkovat po svém druhém návratu do Prahy po pádu železné. V letech 1993–1998 stál v čele Ústavu mezinárodních vztahů, který pod jeho vedením dokázal navázat kontakty s podobnými institucemi na západě. Později, když už byl na ministerstvu zahraničních věcí, vedl jeho vědeckou radu a mnoho let předsedal redakční radě měsíčníku Mezinárodní politika. V roce 1997 stál u zrodu Diplomatické akademie a několik let ji řídil.
Vrcholným okamžikem Pickova působení bylo jeho jmenování 1. náměstkem ministra zahraničí, jež spadalo do doby, kdy se Česko připravovalo na vstup do NATO. Na ministerstvu pak působil jako velvyslanec se zvláštním posláním, kde se mj. staral o koordinaci vztahů s Německem. I tady prokázal své diplomatické schopnosti a nadhled v dobách, kdy už bylo malým zázrakem, že vůbec dokázali několik hodin spolu v jedné místnosti vydržet tak protichůdné póly jako zástupci Sudetoněmeckého krajanského sdružení a Svazu bojovníků za svobodu.
Poslední rozloučení s Otto Pickem proběhne 1. dubna v 11.15 v krematoriu v Praze-Motole. Robert Schuster