Když divadlo dlí na psychiatrii
Do uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích a do světa těžce mentálně postižených lidí zve diváky inscenace Neklid z produkce brněnské divadelní platformy Dok.trin.
Toto mladé sdružení má v čele režisérku jmenované inscenace Barbaru Herz, která miluje experimenty s realitou. Využívá principy dokumentárního divadla, zkoumá skutečnost, tematizuje a divadlem rámuje historická fakta. Vše poté skládá do nového či překvapivého pohledu. Kupříkladu výslechové protokoly, vzpomínky, pitevní zprávy či dopisy prezidentu Gottwaldovi použila v inscenaci o faráři Toufarovi. Jindy si všímala antického fenoménu pevnosti a pružnosti (těla ale i ducha) v inscenaci o nezlomnosti starých cvičenců ze Sokola za jejich přímé spoluúčasti na jevišti.
Inscenaci Neklid zase předcházely konzultace s ošetřovatelem Janem Uhlířem, který se v Bohnicích staral o mentálně retardovaného mladíka Ivana K. Oba jmenovaní muži se stali protagonisty inscenace. V této divadelní reportáži o handicapovaném Ivanovi se ještě objeví tři další herci. Tereza Lexová jako žákyňka, Marek Kris- tián Hochman jakomentálně postižený Karel a schizoidní Erik a s nimi Miroslav Ukul Kumhala coby letitým fetováním duševně vykolejený Andrej. Oba posledně jmenovaní z rolí klientských přeskakují i do rolí ošetřovatelů, což může vyjadřovat i starou pravdu, že nikdy není jisté, kde vede přesně čára mezi světem zdravých a duševně nemocných.
Tvůrci se snaží především sdělit, že za neklid a agresivitu Ivana K. může samota a ostrakizování těžce handicapovanéhomuže. Člověk zůstávající sám přestává být člověkem. Co potom jedinec s diagnózou hluboké retardace? Ten se stává zvířetem. A Ondřej Jiráček, jenž je nejdříve upoutaný v síťovém lůžku, se po jejich zrušení sku- tečně mění – přiděláním velkého růžového ocasu – ve velkou krysu.
Brabara Herz demaskuje prostředí, které je laikům často zahaleno spoustou mýtů o duševně vyšinutých. Snaží se místy diváka učinit organickou součástí této drsné reality. A tak vás ošetřovatel Jan ještě v předsálí upozorní, že není dobré mít náušnice či rozpuštěné vlasy, protože kluci na uzavřeném oddělení se sápou a koušou. A při vstupu na sklepní scénu přes zákulisí diváky praští do nosu zápach dezinfekčních prostředků.
Obě divadelnice ale jako by chtěly v Neklidu snést drsných momentů možná více než si ústřední téma i příběh žádá. Mezi ošetřovatelem Janem a žákyňkou melodramaticky probleskne citový vztah, odsouzený kvůli profesní oběti ošetřovatele logicky k nezdaru. Jindy se inscenátoři snaží možný sentiment obejít a šílené dění zcizit falešnou zpěvohrou o skutečné dívce, která se v léčebně udusila vlastní stolicí. Nebo nabídnout bláznivou časovou smyčku poukazující na nekonečný stereotyp denního řadu. Či se při excesech pacientů ozve šílený lidský řev ze záznamu a postiženým se zkroutí pusa jako ve slavném Munchově Výkřiku. Jsou to paradoxně nejslabší a retardující momenty inscenace, která ovšem strhne přesvědčivými a hyperrealistickými hereckými studiemi naznačených psychiatrických diagnóz. Všemu vévodí Ondřej Jiráček jako Ivan K., věcné a nepitvořivé výkony Kumhaly a Hochmana místy přibijí publikum do sedadel.
Neklid je však i přes naznačené limity inscenací, která díky hereckému a zčásti autorskému a režijnímu přístupu k látce divákům zprostředkuje zvláštní nepokoj a jiné napětí, než na jaké býváme u činoherního divadla zvyklí.
Neklid – Divadelní reportáž