Nezačerněný večer aneb Vivat Verdis!

Německá teoretička Erika Fischer-Lichteová liší divadlo od ostatních uměn mj. tím, že zatímco umění produkuje díla, divadlo vytváří události: není dáno ani jevištěm, ani hledištěm, ale tím, co probíhá mezi nimi.

Z tohoto vysoce teoretického úhlu pohledu bylo pro mne praktickou událostí měsíce „benefiční divadelní představení“Příliš velká cena aneb Jak šla pohádka do háje brněnského amatérského uskupení Verdis (pro nezasvěcené: „Veroničí divadelní soubor“, pro ještě nezasvěcenější: Veronika = brněnský ekologický institut). Inscenaci podle vlastního scénáře s podobně profesně potrefenými lidmi secvičil přírodovědec Mojmír Vlašín (sám hraje i roli bulvárního novináře Vypery). Tématem je u tohoto uskupení zpravidla aktuální ekologická kauza a hraje se formou čteného, jen občas, „fakultativně“, gesticky, mimicky i pohybově demonstrovaného divadla: „Veškeré role se čtou přímo z papíru. Pokud nějaký herec se celou roli naučí nazpaměť, a může to prokázat, je vyloučen“(z desatera Verdisu). Tentokrát se vše, přísně „časosběrně“, točí oko- lo letitého skandálu s brněnským motocyklodromem, tzv. velkou cenou. Konkrétně kolem jejího zadlužení, jež díky mocným šibalům na krajské i celostátní úrovni ( jednou z postav je krajský hejtman Michal Žvejk) i díky začerněným stránkám jejího podivného účetnictví hradí občané ze svých kapes. Milým ozvláštněním byla aktuální lokace kauzy do romantické lesní scenérie Mrštíkovy Pohádky máje – nejúspěšnějším číslem byly „začerněné“erotické dialogy Ríši a Helenky nad plastikovým kýblem jako lesní studánkou.

Akce Verdisu mívají i svůj improvizovaný, profesionálně zvládnutý performativní dovětek: dražbu absurdních předmětů. Čím je věc zbytečnější, kýčovitější a hovadnější, tím lépe. Smyslem je nejenom bohulibý účel výtěžku, ale hlavně nádherná performance na hranici happeningu a „eventu“, v níž mizí hranice mezi životem a uměním (Fischer-Lichteová by bledla závistí). Radost z večera zakončeného – opět z vlastních zdrojů Veroniky! – skvělou cimbálovou muzikou, mi jako Pražákovi kazil povzdech: Kde jste byli, brněnští mistři kritického pera? Kde jste byli, porotci kritických cen?