Čínská vuvuzela v Praze

Nečekané rojení agresivních čínských vítačů v ulicích Prahy mělo i zvukovou stránku: a pořádně hlasitou. Organizátoři z ambasády rozdávali demonstrantům vuvuzely: plastové trubky, které se proslavily vytvářením randálu při fotbalovém mistrovství světa v Jižní Africe. Houfy těchto trumpetek vydávají mečivý, pronikavý zvuk; byl popsán jako bzukot včelího roje křížený se sloním troubením. Komentátoři se neslyšeli, hráčům se hůř hrálo, ale bojový ryk vuvuzel si diváci užili. Jsou sice tradicí v Jižní Africe, ale v roce šampionátu (2010) se jich 90 procent vyrábělo v Číně. I ty, co se objevily v Praze, mají na sobě symboly fotbalových míčů. Těžko říci, zda v Číně zapustily kořeny jinak než výrobně a obchodně. Ale občas se objeví v západním světě v protestních průvodech. Dělo se to hlavně po africkém mistrovství. Německý průvod pak vyprovázel vuvuzelami prezidenta Christiana Wulffa z úřadu: byl to typ lidového průvodu, v něčem karnevalově divoký a temně účtující.

Je vuvuzela hudební nástroj? Ne, je to zdroj hluku. Je ještě samoúčelnější, než když lidé berou na fotbal trumpetu nebo klakson. Je hlasitější než buben nebo motorová pila: na jeden metr vydává zvuk o síle 130 decibelů, takže hrozí poškození sluchu. Vuvuzely byly pro sílu i otravnost zakázány na desítkách akcí a míst: na stadionu ve Wembley, Wimbledonu, ale i na japonském festivalu Fuji Rock.

Přehlušit, obsadit hlukem. To byl pokyn, s nímž čínští demonstranti v Praze vuvuzely fasovali. Nedávno byla přijala nesmlouvavá vyhláška o hudbě ve veřejném prostoru: je to pár dnů, co jeden veskrze normální hudebník dostal na náměstí Republiky pokutu za „příliš vysoké tóny“. Vřeštění vuvuzel, nesrovnatelně negativnější, překročilo několik norem najednou, hlavně ty hlukové. Kde jsou adekvátní postihy?