Ošálit člověka je tak snadné
Vlednu roku 2000 dostaly stovky tisíc lidí ve Spojených státech řetězový mail varující je před nebezpečnou bakterií živící se lidským masem. Bakterie měla být v banánech importovaných z Jižní Afriky a Kostariky. Když by někdo takový banán snědl, měla mu prasknout kůže a odloupnout se od masa a kostí. Navzdory tomu, že šlo o naprostý nesmysl, začala se zprávamezi lidmi rychle šířit. Došlo to tak daleko, že americké Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí vydalo tiskové prohlášení, v němž informace o banánové bakterii požírající lidské maso popřelo. Nepomohlo to. Naopak. Do centra začalo volat tolik vyděšených lidí, že bylo nutné zřídit speciální „banánovou horkou linku“.
Můžeme se samozřejmě smát naivitě, s níž někteří lidé nekriticky věří bludům, a svádět to na nedostatek jejich inteligence. Budeme pak ale sami za hlupáky, protože s inteligencí to nemá moc co do činění. Víra v mnohé bizarní a nesmyslné teorie není cizí ani mnohým nobelistům. Nejznámějším případem je asi biochemik Kary Mullis, který tvrdí, že měl kontakt s mimozemskými bytostmi, věří, že AIDS je výsledkem konspirace environmentalistů a vlád a má naprostou důvěru v moc astrologie.
Čím to tedy je, že se tolik lidí nechá snadno napálit a skálopevně věří v nesmysly? Jedna z teorií tvrdí, že abychom ušetřili čas a energii, dáme raději na intuici, než abychom se zatěžovali analýzou. Zkuste si tře- ba odpovědět na otázku: „Kolik zvířat od každého druhu s sebou vzal Mojžíš na svou archu?“Počet lidí, kteří odhalili, co je na této otázce špatně, je tak malý, že se jí začalo říkat „Mojžíšova iluze“. Většina z nás zkrátka ignoruje drobný, leč podstatný detail, že Noemovu archu jaksi nestavěl Mojžíš. Lidé jsou také mnohem náchylnější věřit nesmyslům, když jsou zabaleny v úhledném hávu. Stačí, aby byl příběh dobře podaný, představitelný a odpovídal našim očekáváním. Psycholog Eryn Newman z University of Southern California dal účastníkům pokusu přečíst článek, v němž byla popsána smrt známého zpěváka. Lidé byli daleko ochotnější věřit falešné informaci, když byla u textu i fotografie onoho umělce. Zpráva o jeho údajné smrti byla najednou představitelnější. Newman také prokázal, že když nám bude nesmysly říkat člověk s dobrým projevem a výslovností, budeme jim věřit daleko ochotněji. Jde to dokonce tak daleko, že svou roli hraje i jméno řečníka. Čím jednodušeji je vyslovitelné, tím důvěryhodnější je jeho nositel.
Laboratorní experimenty také ukázaly, proč byla snaha Centra popřít existenci „banánové bakterie“neúspěšná. Poskytování protidůkazů totiž lidi naopak utvrzuje v jejich falešném přesvědčení. Může za to naše nedokonalá paměť, která si uchovává vzpomínky především na zajímavější aspekty celého příběhu (bakterie požírající maso), zatímco detaily, které její existenci vyvrací, zapomíná. Co hůř, čím víc se bude opakovat a připomínat falešná informace, tím více v paměti zakoření. Ošálit člověka je zkrátka tuze snadné a vyvrátit mu jeho bludy úkol sisyfovský. V době, kdy se na nás každý den valí množství falešných informací, to není zrovna povzbudivá zpráva.
Lidé jsou náchylní věřit nesmyslům, když jsou zabaleny v úhledném hávu. Stačí, aby byl příběh dobře podaný, představitelný a odpovídal našim
očekáváním.