Jak jsem taky demonstroval
Abych volně citoval Karla Poláčka, já jsem na jednu stranu jako pan Zuzka, člověk mírný, jdu si svou cestou a myslím si své, ale když na to přijde, měním se naopak v pana Fáru, který horuje a míra trpělivosti mu často praskne, když vidí, kam spějeme.
Pokud jde o hostující cizince na našem území, někdy je vítám (jako loni americký konvoj), ale jindy jim hrozím pěstí. V situaci, kdy se počátkem týdne do Prahy navalily hordy dobře živených mladých Číňanů (zjevně džihádisté z Asijského bratrstva) s mobily a vlajkovými tyčemi, kterými za nezájmu Chovancových ovcí mlátili naše spoluobčany, a k mému zklamání zalezli ochránci vlasti, na které nejvíc spoléháme, jako jsou Martin Konvička, Tomio Okamura, Tomáš Vandas, Miroslav Sládek, Aleš Brichta, Jiří Černohorský a Marek Obrtel, řekl jsem si, že nesmím dál mlčet.
V úterý v podvečer jsem si udělal čas, abych dal najevo, co si myslím o návštěvě čínského prezidenta, v jehož režimu se vraždí oponenti. V kalendáři protestních akcí vládl poněkud chaos, a aniž bych tušil, že hrdinní dobyvatelé Hradčanského náměstí v čele sMiroslavem Kalouskem budou v téže době stékat Hrad, držený v bezpečí jakýmsi neprověřeným Mynářem z Osvětiman, jako trouba jsem zevloval na Klárově, kudy se měl šikmooký papaláš vracet na večeři.
Shluk autobusy navezených Asiatů s rudými prapory a transparenty na chodnících mě ubezpečil, že jsem na správné adrese. Dlouho se nic nedělo, jen kolem špalíru proběhl smělý mladík a zařval: „Děte do hajzlu, z…ý komunisti!“Na druhé straně ulice postával skromně starší muž s tibetskou vlaječkou. Svědomí mi nedalo. Sakra, přece ho tam nenecháš samotnýho! Přistoupil jsem k němu, načež se kvapně přiblížili ochránci veřejného pořádku, a já si říkal, no bóže, naposled mě na demonstraci zmlátili při Palachově týdnu.
Nic se nestalo, jen si nás prohlížel člen antikonfliktního týmu. Pro jistotu jsem se zeptal: „Promiňte, nespáchám závažný trestný čin, když na kolonu ukážu vztyčený prostředníček?“Zacukaly mu koutky, ale odpověděl: „Myslim, že ne.“Takže jsem dal na jeho souhlas. Zakrátko se k nám přidala sympatická mladá žena, která vytáhla z kabelky čtvrtku s nápisem FREE TIBET! „Já to dřív z práce nestihla.“Nejradši bych jí dal pusu. Tak jsme čekali, a čekání si krátili sou- družskou debatou, zajímající všechny strany, o tom, kdo vlastně určuje českou zahraniční politiku, kdo je práchnivějící kágébák a vlastizrádce, který se vzdává naší polistopadové suverenity, ba i na pandu došlo. Číňan prosvištěl, já ho „odfakoval“, podali jsme si ruce a šli každý po svém.
Cestou zpět jsem v metru na pojízdných schodech míjel Petru Černockou, a třebaže silně pochybuji, že se také vracela z nějaké demošky, měl jsem dobrou náladu a usmáli jsme se na sebe. No řekněte, jestli to vlastně nebyl dost vydařený den? JAN REJŽEK