Horská scenerie inspiruje architekty
V českobudějovickém Domě umění představují svou architektonickou tvorbu bratři Marteovi. Ačkoli jde o prezentaci jednoho ateliéru, výstava poukazuje na stavebně vyspělé poměry v rakouském Vorarlbersku, kraji architektuře zaslíbeném.
Když se hovoří o místech, kde se dnes daří spojovat stavební umění s respektem ke krajinnému rázu a jeho tradici, bývá především zmiňováno Švýcarsko či Norsko. Ovšem v poslední době se čím dál více hovoří také o nejmenší rakouské spolkové zemi Vorarlbersku. V oblasti s počtem lidí prakticky stejným jako v Brně funguje hned několik ateliérů, které dlouhodobě poutají pozornost architektonické kritiky nejen v Rakousku.
Architektonické ateliéry Cukrowicz Nachbaur, Baumschlager Eberle nebo Marte vystupují jako špička ledovce do mezinárodního mediálního světa, avšak celkový standard stavební kultury je ve Vorarlbersku na vysoké úrovni. Uznání sem nepřišlo pro dramatická formální gesta či odvážné experimentování s novými materiály: důvodem je pravý opak. Stavby jsou uměřené, klidné, prosté a často využívají tradiční materiály, především místní jedlové dřevo.
Důvody pro současný kladný stav jsou různé. Snaha místních architektů prakticky už od konce 60. let o těsné sepětí s tradičními řemesly hrála významnou roli. A v dobrém slova smyslu lze napsat, že se tato oblast nakazila vysokou stavební kulturou ze sousedního Švýcarska. A nejde pouze o slovní obrat, jeden z nejslavnějších architektů současnosti Švýcar Peter Zumthor zde postavil několik staveb, z nichž stojí za to zmínit především Kunsthaus Bregenz na břehu Bodamského jezera.
Jiná jeho stavba v této oblasti vznikla pro sdružení místních truhlářů (!). Tento objekt je určen nejen pro setkávání, ale také pro prezentaci truhlářských výrobků. Marně by ji však čtenář hledal v Bregenzu či jiném větším měs- tě, nachází se totiž na konci malé vesnice Andelsbuch.
Obyčejná horská chata
Výstava Bernharda a Stefana Marteových, která se do Českých Budějovic přesunula z Berlína, je rozdělena do dvou částí. Nechybí zde obvyklá prezentace, kterou známe z jiných architektonických výstav. Ve výstavním sále jsou modely zatím ještě nerealizovaných staveb. Druhou část tvoří krátké filmy AndreaseWaldschütze, představující již postavené domy. Necílí na neutrální zachycení staveb, ale prostřednictvím střídání rytmu rychlých střihů a dlouhých záběrů na detaily i celek stavby v krajině přináší divákovi poměrně ucelený obraz dané architektury.
Na jednom z filmů je představena horská chata v Lanterns (2011), postavená ve svahu se sjezdovkou. Cílem architektů bylo vytvořit silnou a jednoduchou formu. Silnou znamená okamžitě pochopitelnou a přitom výtvarně působivou. Toho dosáhli tím, že nechali vrchní vrstvu betonové stavby omlátit dělníky, aby měla živý a hrubý povrch. A druhým důležitým prvkem, vytvořeným také na přání objednavatele, je výrazná sluneční terasa, vykrojená do prosté věžovité hmoty.
Andreas Waldschütz ve svém filmu přechází od barvy k černobílým záběrům, od zpomalených leteckých záběrů k detailům spojení dřevěných atypických oken a betonových zdí. Při pohledu na tuto stavbu je zřejmé, proč výstava nese název Appearing sculptu- ral, tedy v hrubém českém překladu Jevící se jako sochy. Ateliér si bratři Marteovi založili v roce 1993 v obci Weiler, která má zhruba dva tisíce obyvatel. Už jen tato skutečnost je pozoruhodná, protože jako první vytane na mysli pochybnost, jak se může architektonické studio na takovém místě uživit. Dnes ateliér připravuje velké projekty i do světových center, nyní pracují na návrhu muzea v Berlíně, a proto mohoumít kancelář s pětadvaceti lidmi. Avšak představa, že se do takové pozice někdo dostane z malého ateliéru na dvoutisícové vesnici, je v našem prostředí jen těžko uvěřitelná. Celkově to myslím velmi dobře vystihuje až idylický přístup k architektuře ve Vorarlbersku.
Sepětí s krajinou
Že architekt může smysluplně pracovat na malé vesnici, už doložila výstava švýcarského architekta Giona A. Caminady v Domě umění v roce 2014. Také on se usadil v malé horské vesnici Vrin ve švýcarských Alpách a postupně se podílel na řadě projektů. Jde o nadšenecké zapálení a víru v místo, v jeho oživení bez přehnané nostalgie. Caminada používá moderní jazyk architektury stejně jako bratři Marteovi, kteří zachovávají tradiční sepětí s krajinou. Abych byl konkrétní, lze zmínit vlastní dům Stefana Marteho – jádrem je jednoduchý kvádr z betonu. Je to současná podoba architektury, které dominuje dechberoucí výhled skrz rozměrné okno na horské panoráma. V roce 2012 k domu přibyla také tvarově prostá ocelová věž, zvaná Dívčí, prostě proto, že architekt má šest dcer a do betonového kvádru se rodina už nemohla vejít.
Výstava ukazuje kvalitní architekturu bez ambic rozvíjet nové možnosti podoby či materiálu architektury, spíše se snaží zhodnotit tradici a místo. Že taková činnost má smysl, je zřejmé, když člověk musí projíždět novou rozplizlou zástavbou v okolí velkých českých měst.
Vztah k místu, cit pro zasazení do krajiny, ohled na ostatní obyvatele a stavby jsou zcela pomíjeny. Srovnání toho, co zde budujeme jako kulturní dědictví my a co budují ve Vorarlbersku, není ani trochu veselé.