Lány zvadlých tulipánů

Nizozemské referendum prozradilo mnoho podstatného o vztahu Evropanů k Ukrajině

Výsledky nizozemského referenda o asociační dohodě Ukrajiny s Evropskou unií mohou mít závažné důsledky, ostatně nizozemský premiér Mark Rutte, který jinak přijetí dohody nemastně neslaně podporoval, týden před hlasováním konstatoval, že Ukrajina by se neměla stát přímo členskou zemí EU, neboť musí mít dobré vztahy nejen s Unií, ale i s Ruskem. Byť se Rutte svými slovy především takticky snažil vylepšit obraz asociační dohody v očích voličů obávajících se brzkého plného členství Ukrajiny v EU, myšlenka obětování Kyjeva na oltář dobrých vztahů s Moskvou v současné Evropě, čelící migrační krizi i jiným potížím, stejně nabývá na síle.

Nizozemské hlasování ale bez ohledu na důsledky rovněž prozradilo mnoho podstatného o vztahu „unijních Evropanů“k Ukrajině i o praktické aplikaci demokracie. A nejen v Nizozemsku. Vždyť co by se asi stalo, kdyby obdobné hlasování proběhlo u nás? Živý zájem, který část společnosti projevovala o Ukrajinu v době Majdanu a ruského záboru Krymu, je pryč, nastoupila ne moc vábná realita všedního dne. A ta ukazuje Ukrajinu jako zemi hospodářsky zaostalou, vysávanou hydrou oligarchické a korupční moci, politicky rozhádanou, s přítomností extrémních proudů ve veřejném životě. A nejnověji s prezidentem Porošenkem figurujícím v kauze Panama Papers.

Hypotetické české referendum na dané téma by tudíž nejspíše dopadlo podobně jako to nizozemské. Lidí se skutečným zájmem o Ukrajinu a budoucnost jejího vztahu k Evropské unii by přišlo velmi málo (poněvadž jich je velmi málo), nízkou volební účast by možná zvýšil nějaký populista, jenž by z referenda učinil zástupné hlasování o něčem úplně jiném. Analogicky jako Geert Wilders v Nizozemsku.

Ukrajina na okraji zájmu

Jde vlastně o zaběhlou zákonitost, kterou šlo zaznamenat například i v době plynové krize. Ukrajina byla zajímavá, když hrozilo, že přes její území přestane do Evropy putovat ruský plyn. A že tedy bude zima. Když však nebezpečí pominulo a plyn zase začal proudit, pustili skoro všichni Ukrajinu k vodě. Pozornost opět vyvolal až Majdan a ruská agrese.

Lze jistě namítnout, že taková už jsou pravidla mediálního světa, veřejné mínění takhle funguje a nic s tím nenaděláme. Nicméně mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová označila na svém facebookovém profilu nizozemské referendum za „fantasticky zajímavý moment z hlediska politologie a studia soudobých mezinárodních vztahů“, neboť vypovídá „o tom, zda základní a pečlivě střežené zásady demokratického zřízení mohou či nemohou fungovat ve chvílích kriticky důležitých pro rozvoj země a kontinentu“. Zacharovová nadhodila otázku, jestli se výsledek referenda při zhruba třicetiprocentní účasti „dá považovat za skutečnou vůli lidu“, a dokonce zapochybovala, lze-li „pokládat stát za demokratický, když se 70 % obyvatel nezapojuje do řešení záležitostí principiálně důležitých pro rozvoj země“. V Nizozemsku tak podle mluvčí ruského „zamini“proběhl „experiment na živém těle ukrajinského lidu“, a navíc „bez anestezie“.

Ano, její nadřízení dovedou zařídit hojnější účast amatematicky přesvědčivější legitimitu – třeba na Krymu. Mají své metody a umějí v tom chodit. Reakce Zacharovové je však svým způsobem též zajímavá, byť asi ne přímo fantasticky. Namísto volání po respektování vůle nizozemských voličů zazněla ostrá kritika fungování západní demokracie. Rusové jsou zkrátka fikanější, než si myslíme, což je banální věc, na niž se však často zapomíná.

Oplotit se před problémy světa

Nesporně jde o hořké zjištění, ale „z hlediska politologie“(nikoliv zájmů ruského státu, které mluvčí jeho ministerstva zahraničí hájí) je nutno se Zacharovovou souhlasit. Jednou z největších bolestí soudobých demokracií je nezájem a lhostejnost, neschopnost voličů i politiků uvažovat v dlouhodobějším časovém horizontu a sledovat i jiné než čistě partikulární, především ekonomické zájmy. Evropa se nyní před problémy ve svém nejbližším okolí sice snaží oplotit nebo někomu jinému zaplatit, aby za ni tahal horké kaštany z ohně, což však dlouhodobě nemůže skončit dobře.

Argument, že nizozemské referendum vyvolali právě populisté, aby se mohli předvést, a tudíž k němu „slušná většina“nedorazila, je velmi chabý. Referendum se prostě konalo a v sázce byl nejen osud čtyřicetimilionové Ukrajiny, ale nepřímo vlastně celé Evropské unie. Pokud sluníčko svítilo na bezstarostný blahobyt voličů, měli Unii skoro všichni rádi. Když se však trochu zatáhne a je třeba vykonat o něco víc než obvykle, následuje směs vystrašených emocí a pasivity. I ten, kdo by chtěl a mohl dělat něco rozumného, pak cítí bezmoc.

Podobně jako G. Orwell, jenž si v roce 1941 zapsal do deníku: „Je to, jako kdyby váš život závisel na výsledku nějaké šachové hry – a vy prostě jen tak sedíte, sledujete partii, jste svědky naprosto idiotských tahů a nedokážete jim nijak zabránit.“