Průkopník ekologie Gagarin
Pohled z výšky tří set kilometrů navždy proměnil naše chápání života na Zemi
Titulek může působit poněkud potměšile, ale nemyslím to tak. Jurij Alexejevič Gagarin byl samozřejmě vojenský pilot, nikoliv ekolog. Když však 12. dubna 1961 vzlétl jako první člověk do vesmíru, šlo o jednu z nejdůležitějších událostí ve 20. století, která ovlivnila náš vztah k životnímu prostředí a k naší planetě.
Prostřednictvím Gagarina a jeho sovětských a amerických následovníků jsme mohli slyšet a vidět, jak vypadá naše matička Země z oběžné dráhy. Jak je krásná, ale také v mrazivém kosmickém prostoru nepatrná, křehká a zranitelná. Tu nádheru i křehkost popsal sám Gagarin slovy: „Když jsem v kosmické lodi obletěl Zemi, viděl jsem, jak je naše planeta krásná. Lidé, chraňme a rozmnožujme tuto krásu a neničme ji!“
Pokud stojíme oběma nohama na Zemi, zdá se nám naše planeta nekonečně velká. Že tedy můžeme ovzduší, řeky, lesy či oceány neomezeně znečišťovat, příroda se s tím vždy nějak vyrovná. Stačí však, abychom se jako Gagarin podívali na Zemi z výšky tří set kilometrů, a náš pohled se radikálně promění. Planeta, která má v průměru necelých 13 000 kilometrů, je obklopená jen velmi tenkou, dvacet kilometrů mocnou vrstvou biosféry. Ta obsahuje život a je to zatím jediný život ve vesmíru, o kterém víme.
Ještě v polovině 20. století byly u nás, ale i v nekomunistickém světě považovány továrny znečišťující přírodu za symbol pokroku. Známá je báseň Františka Hrubína Továrny na slunci: „Z továren se kouří, děti oči mhouří, mhuř si oči, mhuř, kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř.“Tímto citátem nechci zlehčovat dílo slavného básníka, jen poukázat na ducha tehdejší doby, co se chápání přírody a našeho vztahu k ní týče.
Po Gagarinově letu se postupně vnímání našeho světa mění. V roce 1962 vydává americká bioložka Rachel Carsonová knížku Umlčené jaro, kde varuje před nadměrným vypouštěním chemických látek do prostředí. Američtí vysokoškoláci zorganizovali 22. dubna 1970 poprvé Den Země a ten se následně rozšířil do celého světa. V roce 1972 vydává Římský klub svoji první zprávu Limity růstu, ve které varuje před důsledky exponenciálního růstu (počtu obyvatel, spotřeby surovinových a energetických zdrojů a znečištění prostředí) v prostorově ohraničené biosféře. V témže roce se koná ve Stockholmu první konference Organizace spojených národů o životním prostředí a je založen Program OSN pro životní prostředí. A za dalších patnáct let je publikována zpráva OSN Naše společná budoucnost, která přišla s konceptem dlouhodobě udržitelného rozvoje.
V roce 1961 byl Sovětskému svazu stav životního prostředí na planetě lhostejný. Rusové potřebovali hlavně ukázat technologickou převahu socialistického zřízení nad kapitalismem. Přesto měl Gagarinův let nesmírně důležitý vedlejší efekt. Pomohl nám pochopit i emocionálně prožít jedinečnost naší planety, našeho domova, za který nemáme náhradu.
Ekonomika kosmické posádky
Americký ekonom Kenneth Boulding, ovlivněn lety do vesmíru, přišel v roce 1966 s ideou „kovbojské ekonomiky“a „ekonomiky posádky kosmické lodi“. Kovbojové na nekonečných pláních žili z jednosměrného průtoku materiálu a energie ekosystémem a neměli zapotřebí cokoliv recyklovat. Prostor, ve kterém žili, byl nekonečný a jejich možnosti krajinu zničit naopak minimální. Posádka kosmické lodi žije v jiných podmínkách, v malé kabině. V té je pevně daný a velmi omezený cyklus látek v systému okamžitých zpětných vazeb. Boulding tento postřeh vyjádřil také velmi lapidárně bonmotem: „Pokud se někdo domnívá, že jemožný nekonečný ekonomický růst v ohraničeném prostoru biosféry, je to dozajista šílenec nebo ekonom.“
Při dnešním počtu obyvatel planety, přesahujícím sedm miliard, je nejvyšší čas kovbojskou ekonomiku urychleně opustit a přejít na model ekonomiky kosmické lodi. Let Jurije Gagarina před 55 lety k tomu vyslal první jasný signál.