Panda by vyšla hodně draho
Pražská zoo má šanci získat velkou pandu. Nastala doba invaze čínských zájmů do Čech a s nimi se k nám možná sveze i tento jejich občasný symbol. Ať se to komu líbí nebo ne, na prodej je u nás i všude na světě téměř vše a Čína má prostě hodně peněz.
Pandy jsou ale mince se dvěma stranami, které je třeba pečlivě vážit. Nesporná prestiž a atraktivita jejich chovu je vykoupena obrovskými náklady. A bohužel také spornou filozofií, s jakou Čína zbylý svět pandami obšťastňuje.
Zoologické zahrady si zakládají na tom, že se vzácnými a ohroženými zvířaty neobchodují. Získávají je darem, zápůjčkou či výměnami, a pokud jde o druh na úrovni národního pokladu, vkládá se do vyjednávání i nejvyšší diplomacie té které země. Symbolicky.
Čína je však jediná na světě, která chce k tomu všemu i peníze. A to dokonce ve formě každoroční apanáže. Ta dělá z velkých pand chovatelsky nejdražší zvíře vůbec. Kdyby se jednalo o zemi chudou a peníze by šly na ochranu pand, dávalo by to smysl. Čína se ale topí v penězích. Svým obrovským finančním potenciálem zaplavuje celý svět. Vzácné pandy v jejich přirozeném prostředí přitom ochránit nedokáže. Svůdná představa pand v Praze se tak obrací proti zoo samé. Jde v ní o ekonomické a politické zájmy, jde v ní o prestiž. Ale o pandy a jejich záchranu ani trochu.
Řeč čísel je pak ještě přísnější: 24 milionů korun ročně za pronájem zvířat, 200 milionů za pavilon. Další 3–4 miliony ročně za velmi specifické krmení. Plus vedlejší náklady. Ze zvýšené návštěvnosti se přitom podle mě nezaplatí ani ten pronájem. Soudě podle poslední zdejší superinvesti- ce do Údolí slonů ve výši půl miliardy. Pokud se nepletu, tři roky po jeho otevření je tu návštěvnost stejná jako před Údolím.
V několika málo letech po povodni roku 2002 se v pražské zoo proinvestovalo 600 milionů Kč. Za tyto peníze tu návštěvnost stoupla o plných sto procent, z šesti set tisíc až na 1,3 milionu lidí ročně. Tj. na úroveň, na které se plus minus udržuje dodnes. Ve stejné době se poprvé ve své historii dostala i do top desítky nejlepších zoo světa.
Jsem proto přesvědčen, že prestiž i návštěvnický zájem se dá v podmínkách české kotliny získat mnohem efektivnějšími cestami, než je pořizování těch nejvzácnějších a nejdražších zvířat bez ohledu na rozpočet a smysl. A prozatím bude bohatě stačit, když se té prestiži pomůže např. pořádným parkovištěm nebo ochranou před povodní.
Autor byl v letech 1997–2009 ředitelem Zoologické zahrady hl. m. Praha.