Jsou to praktiky hodné starého režimu
Alena Štréblová
Alena Štréblová je jedna z tváří úspěšné éry kladenského divadla posledních tří let. Tu však radnice, která divadlo zřizuje, svérázně ukončila. Výrazná a zajímavá herečka se vždy pohybovala v divadlech a souborech, které měly jasný názor a styl. Z kladenské kauzy je znechucena, nejen jí postoj zřizovatele připadá jako závan starých časů.
Zůstanete, nebo odcházíte? K poslednímu červnu odcházíme všichni, kromě jednoho člověka. Nic dalšího od těch „listopadových událostí“, jak se tomu teď vtipně začalo říkat, nezkouším. Žádnou další energii do tohoto prostoru už investovat nechci a rozhodně nebudu přítomna oficiálnímu otevírání divadla. Zeptala jsem se nového uměleckého šéfa, zda mne za těchto podmínek chce mít v divadle nadále zaměstnanou, nebo jestli mám dát výpověď rovnou. Vybral si první možnost…
LN Město se ale tváří, že se nic neděje, a vesele se jede dál.
Dokonce bych řekla, že ředitelka Bendlová žije v představě, že zachránila divadlo. Vůbec nechápe, co celá kauza znamenala a proč všichni odcházíme. A zároveň myslím, že jí je to úplně jedno… V jejím pojetí jsou herci jen lidé, kteří se naučí text a pak ho předvedou, takže vlastně můžou pracovat takzvaně pod kýmkoli a dělat cokoli, co se jim předloží.
LN Kauza také ukázala, že dostala divadlo jako trafiku, takže když soubor byl chválen a zván na festivaly, ráda to přijímala, vzápětí se ovšem divadlo paradoxně znelíbilo radnici a ona okamžitě přejala její postoj. Překvapilo vás to?
Ne. To, jak k divadlu přišla, je známá, téměř úsměvná historka, kterou se baví celé Kladno. Během té kauzy se spíš potvrdila nekompetentnost paní ředitelky, která kope spíše za radnici než za divadlo. Prostě tři roky vás chválí a ráda se chodí ukazovat na přebírání cen, ale když se shora ozve hlas, který vyjádří nelibost, během minuty obrátí a ochotně hodí přes palubu svého uměleckého šéfa s takovou razancí, že to překvapí i primátora. Nesvědčí to o dobrém charakteru ani o názoru na věc.
LNA neměli jste víc protestovat, jít do otevřeného konfliktu?
Ano, to nám neustále všichni říkali. Celá divadelní obec, včetně DAMU i Herecké asociace, byla připravena se za nás postavit a takzvaně do toho jít, čehož jsme si nesmírně cenili. V podstatě se čekalo na náš pokyn. Jenže to vlastně ve výsledku nebylo možné. Za prvé jsme si chtěli zachovat chladnou hlavu, protože víme, že zvenčí tyhle kauzy většinou působí jinak, než jak se ve skutečnosti uvnitř odehrávají. Chtěli jsme se k celé věci postavit s názorem, ale zároveň fundovaně, nehystericky. Sbírali jsme materiály, radili se s právníky a snažili se vlastně odhalit podstatu celé věci, která byla zahalena do mlžení a polopravd. A dodnes vlastně tak trochu je.
A za druhé, ve chvíli, kdy umělecký šéf Dan Přibyl vlastně odešel ze svého postu víceméně bez boje, vyrazil nám tím zbraně z ruky. To, kam se divadlo za tři roky posunulo a jakých uměleckých úspěchů dosáhlo, byla jednoznačně Danova zásluha. A když zmizí z obzoru to, za čím směřujete, není v tu chvíli kam jít. Je ale pravda, že ředitelka zbavila jedním dopisem uměleckého šéfa všech jeho pravomocí, tedy i jeho smyslu a důvodu práce. To už si musí asi každý sám za sebe zvážit, jak by se k tomu postavil. Snažili jsme se tedy při setkání s primátorem dosáhnout alespoň toho, aby bylo vyhlášeno transparentní výběrové řízení, ale ani k tomu, jak víte, nakonec nedošlo…
LN Magistrát operoval s nízkou návštěvností. Jak to bylo?
S tím se přece operuje vždy a všude. To je velké zaklínadlo. A jak mimo jiné napsal sám primátor v dopise paní ředitelce Bendlové: „Vize a cíl Vaší společnosti je mít co nejvíce pochval od kritiky, nebo co nejvyšší návštěvnost…?“Jako by se to mělo vylučovat…
Samozřejmě nikdo nepopírá, že do divadla lidi chodit musí, jinak zjevně ztrácí smysl, ale ještě před nástupem Dana Přibyla vedení zrušilo předplatné, které se pomalu snaží obnovit až nyní. To si žádné v podstatě mimopražské divadlo nedovolí, protože moc dobře ví, co to znamená pro provoz a návštěvnost. Zároveň paní ředitelka často bez vysvětlení odmítala inzerovat v některých novinách a téměř nulově fungovala propagace na internetu atd. Takže jsme byli kuriozitou mezi mimopražskými divadly, neboť na nás chodili diváci na volnou kasu. Tím bychom se mohli spíš chlubit…
LN Prý jste dělali pro kladenského diváka náročný repertoár.
To jsou takové mytické postavy: „kladenský divák“, „vinohradský divák“... Existuje tu totiž neustálá tendence diváky a všeobecně populaci podceňovat a vyhovovat jejich lenosti a pohodlí. Ale kultura by přece měla mít vyšší cíle než jen bavit a uspokojovat. Nedávno v Divadelním ústavu proběhla veřejná debata na téma „divadlo ve světě bez pravidel“, které byli přítomni i zástupci komunální politiky z Prahy a Kladna. Je smutné vidět na vlastní oči, jak ničemu z toho, o čem rozhodují, de facto nerozumí a zjevně naprosto nechápou, co je na jejich argumentaci nelogické, nebo dokonce nepravdivé. Tito lidé, kteří o kultuře rozhodují, nemají ponětí o tom, co slovo kultura ve skutečnosti znamená. Řečeno slovy pana primátora Kladna: „Já to divadlo ve skutečnosti moc nemusim, tak maximálně jdu s hercema zapařit, to jo…“Takže se vlastně pohybujeme v rovině naprostého diletantismu.
LN To ale platí i u ředitelky divadla, ne?
Za jejího vedení se v divadle vystřídalo šest uměleckých šéfů. S každým se nakonec asi po dvou letech spolupráce nepohodla. Už jsme si říkali, kdy to přijde, Přibyl je tu třetí rok, to se za chvíli něco semele… A vida, ono se semlelo. Takže se začala zkoušet Tančírna, což je představení, které je inspirováno italským filmem, vždy se dělá na míru prostředí, ve kterém vzniká. V našem případě se scénář připravoval s historikem města Kladna a představení mělo být uvedeno u příležitosti otevření nově opravené budovy divadla.
Po první čtené zkoušce bylo jasné, že se paní ředitelce něco velmi nelíbí, šlo zřejmě o to, že pod pojmem Tančírna si představovala spíš jakousi Star Dance než historické mezníky města Kladna, které ne vždy byly pouze pozitivní – rozkradená Poldovka, kauza Rath atd. Představa, že při slavnostním zahájení tu sedí spousta politických lídrů, kterých se to jakkoli může dotknout, jistě není příjemná. Proto simyslím, že není žádoucí, aby v umělecké sféře byli zaměstnáváni lidé, kteří jakkoli souvisí s politikou. Tím je vždy ohrožena svoboda vyjadřování.
LN Chcete říct, že radnice Tančírnu normálně zatrhla?
Paní ředitelka zřejmě informovala radnici o závadnosti našeho projektu, takže přišel dopis primátora, kde se například píše: „Vážená paní ředitelko, na základě včerejšího rozhovoru Vám oznamuji, že premiéru u příležitosti slavnostního otevření divadla nebudeme s Vaším souborem realizovat. Jako stoprocentní vlastník společnosti Divadla Kladno se neshodujeme v základních požadavcích, a to v žánru a ani v kritériích, což je spokojenost a návštěvnost diváků, a to zejména v budově nově rekonstruovaného divadla. Zahajovací termín připravíme s amatérskými divadelními soubory.“V té době o žánru ani o ničem dalším nemohl mít primátor žádné informace… Nehledě na to, jak lze předem hodnotit spokojenost a návštěvnost diváků, když teprve čtete text. A poznámka o amatérských souborech snad ani nestojí za komentář… Prostě praktiky hodné starého režimu.
LN To vážně zní jak befel ze sekretariátu KSČ…
Právě, jak říkám. A po tomto dopise byla ředitelka i s uměleckým šéfem pozvána na radnici, kde ho tak nehorázně potopila.
LN A tím se zjevně zachránila. Dostali jste možnost mluvit o tom se starostou?
Sám si schůzku vyžádal. Vpodstatě s námi mluvil z pozice moci, s nesnesitelnou žoviálností a sebevědomím, které říká: „Vím, že mohu, co chci. Nikdo, a zejména vy, mne nemůže ohrozit, bude to podle mne… Vezměte si na mne telefon, volejte, když budete něco potřebovat, no amusíme něco udělat s těmi vašimi platy, já to viděl, z toho se nedá žít, nebo kdybyste měli nějaký problém s bydlením…“Co vám to připomíná…?
„Jistě – pokud všechno půjde, jak bych to viděl já, budete se mít dobře a všechno bude v pořádku. Vy si vyberte uměleckého šéfa, ale na Bendlovou mi nesahejte. Já vím, že je neschopná, ale když bych jí vyhodil, umře hlady, protože nic neumí…“Takhle přemýšlí a mluví jeden z našich zastupitelů. Nevím, ale není čas se vážně zamyslet nad směřováním naší společnosti?
LN Z toho jde děs. To vás muselo dost deprimovat, ne?
Je pravda, že paralýza, která nás poté zachvátila, trvala nějakou dobu. Snažili jsme se strávit a pochopit, co se vlastně stalo. Je to až zarážející, jak jednoduché je poslat tříletou práci tolika lidí do kytek během pár dní. Zajímavé bylo, jak prostor, ve kterém jsme celou dobu žili a tvořili, během týdne ztratil svého ducha. Najednou se z něho stal takový hluchý prostor, kde jste jak na návštěvě.
Vlastně nikdo nechápal, co nás na tom tak rozrušilo. Jak se vyjádřila paní ředitelka, „jste zaměstnanci, tak vám může být snad jedno, kdo vám šéfuje“. Když jsme se začali s primátorem bavit o konkrétní podobě výběrového řízení, a upozornili ho na to, že zadání, které bylo dost zbrkle připravené, není technicky pro nikoho splnitelné, velmi ho to překvapilo. Ptali jsme se také, kdo z odborné veřejnosti bude ve výběrové komisi. Řekl: „Jo myslíte třeba ty z toho spolku Asociace profesionálních ředitelů divadel? Tak na to zapomeňte, ty mi teď pořád píšou nějaký nemožný pamflety…“Pochopili jsme tu marnost. Prostě stejně tam bude ten, o kom si radní myslí, že s ním bude „kloudná řeč“.
LN V situaci nedobrovolně-dobrovolného odchodu nejste poprvé, i když pokaždé byly důvody trochu jiné. To už byste na to mohla mít grif, že?
Na to nejste nikdy připravená. Zažívám potřetí konec důležitého seskupení. Poprvé to byla Komedie, kdy Michal Dočekal odcházel do Národního divadla. Podruhé divadlo Rokoko Thomase Zielinského a Tomáše Svobody, kteří vyhráli divadlo v řádném výběrovém řízení na čtyři roky, ale po dvou letech byl vyhlášen konkurz na provozního ředitele, do kterého se přihlásil i Ondřej Zajíc, který se následně stal novým uměleckým šéfem. A nyní Kladno.
LN V mezidobích jste ale úspěšně hostovalamezi různými divadly. Jak se vám podařilo uchovat si vnitřní integritu v takových podmínkách?
Stále jsem se snažila dělat takové divadlo, které má pro mě smysl. Není jednoduché takové najít, a když už se vám to podaří, není jednoduché se jím uživit. Ovšem když máte dvě malé děti, musíte to řešit. Je pravda, že když je člověk v takové situaci, nemá moc na výběr. Pokaždé, když mi angažmá skončilo, nastalo období nejistoty a hledání, ale pak mi zpravidla někdo zavolal a ve chvíli, kdy už jsem v nic nedoufala, mi nabídl práci. V tom momentě člověk neřeší, zda se jedná o divadlo jeho srdce, či nikoliv.
LNNo právě, když jsem se probírala vašimi rolemi, neměla jsem pocit, že byste slevovala.
Je to tím, že jsem vyšla z určitého prostředí a to člověka determinuje. Byla jsem odchovaná v Rubínu Evou Salzmannovou a Ondřejem Pavelkou, to byl velmi konkrétní postoj a názor na to, jak dělat divadlo. Pohybujete se pak mezi tvůrci a přívrženci takového směru a z jejich řad potom obvykle přicházejí i nové nabídky. Ano, stalo se mi – a stává se mi i dnes –, že hostuji v divadlech jiných žánrů, o kterých se říká, že jsou tzv. diváčtější, tudíž i možnost výdělku zde může být příznivější. Ale z podstaty toho, co pro mě divadlo znamená, nejsem schopna zůstat jen u toho.
LN A co bude teď?
Budu hostovat v Národním divadle a snažím se oslovovat tvůrce, kteří konvenují mým představám o divadle. Nikdy jsem neměla ve zvyku něco takového dělat, ale situace není jednoduchá. Here
(27. 4. 1966). Vystudovala KALD DAMU (1991). Začínala v A studiu Rubín. Byla v angažmá v Divadle Komedie, v divadle Rokoko a dosud působí v MD Kladno.
Opakovaně hostovala v Národním divadle – výtečná byla její Berta v Joyceových Vyhnancích. Hrála v Divadle Na zábradlí, Studiu Ypsilon, Strašnickém divadle. V Kladně hraje např. v Ibsenových Přízracích, v Zellerově Matce či v oceňované Brémské svobodě.
Na utržený prst… To bylo tak. Můj bratr (Jiří Štrébl – pozn. red.) a Zdenek Pecháček, nyní ředitel divadla Minor, odcházeli tehdy na vojnu, takže se přijímali noví členové. Chodila jsem v té době na gymnázium a moje spolužačka se rozhodla, že by chtěla jít na konkurz. Šla jsem ji doprovodit, a když už jsem tam byla a zahlédla zděšený výraz svého bratra, který vůbec nechápal, co tam dělám, přišlo mi vtipné potrápit ho tím, že budu předstírat, že jsem jednou z uchazeček. O nic mi nešlo, takže jsem neměla žádné nervy ani trému. Brala jsem to jako legraci. Když jsem měla předvést, co jsem si připravila, zarecitovala jsem jakousi bolševickou básničku, na kterou jsem si vzpomněla, a pak jsem předvedla, jak umím udělat, že mám utržený palec. Větší pitomost už mě nenapadla. To ovšem všechny pobavilo, a tak mě pozvali do druhého kola na pohybové zkoušky. Asi po roce mého účinkování v A studiu mi Eva Salzmannová řekla: „Hele, měla bys to zkusit na DAMU.“Tak jsem to zkusila… Mimochodem, ze spolužačky je nyní výborná gynekoložka.
LN Měli jste, pokud jde o divadlo, rodinné zázemí?
Historie hraní amatérského divadla v naší rodině jde napříč generacemi. Hrál ho už můj dědeček, oba mí rodiče a bratr mé maminky je dodnes členem významného amatérského souboru z Jilemnice. Má maminka se jako mladá tajně přihlásila do pěvecké soutěže Hledáme nové talenty. Poté dostala nabídku na profesionální účinkování, ale protože v té době byla na mateřské dovolené s mým bratrem, nabídku odmítla.
LN To vy byste asi neudělala...
Ne, neudělala. Což se také ukázalo ve chvíli, kdy jsem ve čtvrtém ročníku na DAMU porodila dceru, na kterou jsem byla sama, a mé rodiče začalo zajímat, kdy už konečně začnu chodit do „opravdové práce“. Bylo to nelehké období, kdy jsem si musela uhájit, že divadlo je má opravdová práce. Ostatně nelehká období se pravidelně střídají s těmi úspěšnějšími až dodnes. Tak to u divadla chodí. Například v době, kdy padlo Rokoko, to už jsem měla děti dvě, jsem chodila na různé brigády. Prodávala jsem šaty, uklízela, stála za barem. Co já ještě umím? Možná bych se mohla věnovat psychologii, ale to bych si musela doplnit vzdělání. Na to už je asi trochu pozdě. Ale pořád by to byla jen náhražka. Mně by hraní vždycky hrozně chybělo.