Tajemství Masarykova razítka
Letos na podzim vydává nakladatelství Torst román Chvála oportunismu, v němž se pátrá po příčině smrti Jana Masaryka, a ministrovo razítko sehraje v příběhu určitou roli. Autor chystané knihy přibližuje osudy jediného hmotného dokladu v případě Masarykovy smrti.
Toho rána se dva důstojníci československé armády postavili před fotografie prezidentů Masaryka a Beneše, aby pronesli zvláštní přísahu. Zavázali se v ní, že budou opatrovat určitý předmět. Malý, a přesto důležitý. Podpisové razítko Jana Masaryka. Bylo dopoledne 10. března 1948 a právě se roznesla zpráva, že Jan Masaryk zemřel po pádu z okna. Ti dva důstojníci věřili, že razítko poskytuje klíč k objasnění jeho smrti, a odpřisáhli, že ho uschovají, dokud o něm nebudou moci svobodně promluvit.
Samozřejmě, teorií vysvětlujících smrt Jana Masaryka je celá řada, ostatně proběhla i čtyři kriminalistická vyšetřování. Po roce 1989 se uskutečnila ta poslední dvě se závěrem, že šlo o vraždu, ale vzhledem k nedostatku důkazů z ní nelze nikoho obvinit. Dva důstojníci dopoledne 10. března 1948 věřili, že mají důkaz v ruce. A skutečně, oproti ostatním teoriím, které se většinou opírají o spekulace, představuje razítko hmotný důkaz.
Kdo byli ti dva?
„Štábní kapitán Stanislav Hovězák měl vystudovanou Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity,“vypráví jeho syn Stanislav Hovězák, v jehož rodině se razítko čtyřicet let uchovávalo. „Pak vystudoval vojenskou akademii; v roce 1939, před válkou, to dotáhl na poručíka pěchoty. Za války byl totálně nasazený v Linci, pak se vrátil do Brna, kde pracoval na posádkové správě. Potom dostal místo v Praze ve Vojenském historickém ústavu jako historik zaměřený na druhý odboj a Sovětský svaz. A protože bydlel v Brně a v Praze přespával v kanceláři, stal se svědkem té divné události.“Popisuje ji například kniha Lubomíra Boháček Jak to nebylo (Academia, 2006) či kniha Jan Masaryk – úvahy o jeho smrti (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005) .
Někdymezi čtvrtou a pátou hodinou ranní ho probudil příchod jeho nadřízeného, podplukovníka Vojtěcha Kohouta, do vedlejší kanceláře. Hovězák užasl, proč je Kohout v práci tak brzy; navíc ho zarazil jeho zjev. Podplukovník byl celý pomačkaný, jako by celou noc flámoval. A pak uslyšel, jak Kohout vyřizuje dva telefonické rozhovory s identickým obsahem: „Čest, ten Pérák doskákal, je vyřízený.“Protože s ním seděl v kanceláři, podle oslovení poznal, že volá Zdeňku Fierlingerovi, protagonistovi komunistů v sociální demokracii, a odborovému přednostovi z ministerstva zahraničí Vlastimilu Borkovi, členovi akčního únorového výboru na ministerstvu. Když Kohout odešel z kanceláře, všiml si, že na věšáku zůstala jeho blůza a že něco je v kapse – a našel razítko s podpisem Jana Masaryka, používané k signování spisů. O záležitosti znepokojeně vyprávěl kapitánovi Josefu Sacherovi. Když se o něco později roznesla zpráva, že Jan Masaryk je po smrti, oba důstojníci usoudili, že Kohout musel být v noci v Masarykově bytě. Následovala zmíněná přísaha.
„V roce 1948 v září táta ještě stál čestnou stráž u katafalku prezidenta Beneše. K 1. 1. 1950 ho pak z Vojenského historického ústavu vyhodili,“pokračuje Hovězák mladší. „Neměl vřelý vztah k Sovětskému svazu, to byl ten údajný důvod. A tady v Brně musel do manuálního procesu, pracoval chvíli v typografii, jenže jak komunisté zjistili, že nedělá rukama, tak ho poslali do zbrojovky. U žíhacích pecí tam brousil odlitky, byla to těžká fyzická dřina a to se mu samozřejmě podepsalo na zdraví. V šedesáti osmi letech zemřel. V roce 1990 dostal medaili za zásluhy o Československou lidovou armádu a v roce 1991 ho rehabilitovali, ale to už byl čtrnáct let po smrti.“
Vojtěch Kohout, agent NKVD
Podle historika Pichlíka Vojtěch Kohout sloužil v letech 1922–25 v Rudé armádě. Za války zastával funkci náčelníka štábu divize a pak působil jako lektor hlavní politické správy. Jako osvětový důstojník přešel na podzim 1944 do Československého armádního sboru, který se již nacházel na území Československa. Byl povýšen na kapitána, v roce 1946 na podplukovníka, v roce 1947 nastoupil do Vojenského historického ústavu jako referent, aby se v roce 1952, už jako plukovník, stal šéfem ústavu. Podle vysokých funkcí v Rudé armádě lze předpokládat, že do Československého armádního sboru byl nasazen jako agent NKVD.
A jak prožíval svou pracovní anabázi štábní kapitán Hovězák? „Otec, i když dělal v té slévárně, tak byl dál intelektuál,“říká Hovězák mladší. „Sbíral veškeré doklady, které se týkaly smrti Jana Masaryka – měl spoustu výstřižků hlavně z roku 1968, kdy se o ní konečně mohlo psát. Jinak ty věci držel spíš v sobě. Nikdy si nestěžoval. Působil v odborech a byl také dobrovolným pracovníkem Československého červeného kříže, takže se snažil věnovat spíš těmto zálibám. Zemřel na mozkovou mrtvici.“
Zkušenost s komunistickou justicí měl i starší bratr štábního kapitána Hovězáka Václav. Ten byl v letech 1950–1952 obviněn ze spolupráce se Zelenou internacionálou a odsouzen v procesu s Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem, Bedřichem Fučíkem a dalšími na sedmnáct let. Byl vězněn na Mírově, v Jáchymově a v dalších táborech. Kapitán Josef Sacher byl vedoucí fotoarchivu I. a II. odboje ve Vojenském historickém ústavu. Štábního kapitána Hovězáka pokládal za „svého nejlepšího přítele a stoprocentního vlastence“a podobně jako on dostal z ústavu výpověď. Až po roce 1989 navázali Sacherovi kontakt s Hovězákovými. Stanislav Hovězák mladší předal razítko Sacherově rodině. Josef Sacher se obrátil na Vojenský historický ústav a pak na média – článek Michala Štěpanovského Smrt Jana Masaryka vyšel ve Svobodném slově 10. 3. 1990. „V osmašedesátém jsem se ještě bál,“říká v článku Josef Sacher, a jak ukázal srpen, oprávněně. „Standa zemřel v sedmasedmdesátém, já ale žiju a vím, že teď je ten správný čas. … Po těch letech, kdy jsem věděl, že je lepší mlčet, mohu říci všechno, jak jsem to zažil.“
„My dva, důstojníci československé armády, škpt. Stanislav Hovězák a kpt. Josef Sacher přísaháme, kdo z nás se dožije konce té komunistické krutovlády, musí pravdu o vraždě Jana Masaryka oznámit československému národu a pravdu dokázat historickým razítkem JanaMasaryka,“tak zněla přísaha. Razítko Jana Masaryka, jeden z mála hmotných důkazů teorií o vinících smrti Jana Masaryka, se sice stalo součástí vyšetřování, ale stopa, na kterou poukazovalo, tak trochu zapadla. Polistopadové vyšetřování se nezaměřilo na plukovníka Vojtěcha Kohouta a jeho spolupracovníky. Kohout zůstal jedním ze širšího okruhu podezřelých, kteří možná měli se smrtí Jana Masaryka něco společného, ale nic víc. To, že podpisové razítko Jan Masaryk míval, potvrdila v roce 1990 jeho neteř Anna.
Vzhledem k tomu, že vyšetřování neprobíhalo tak intenzivně, jak by si představoval, obrátil se Josef Sacher v roce 1990 na Marcii Davenportovou, někdejší přítelkyni Jana Masaryka. Dopis, na který nedostal odpověď, uzavřel slovy: „Pravda vítězí a věřím, že i v tomto případě zvítězí.“
Pokud by někdo ze čtenářů znal k případu Masarykova razítka bližší informace, uvítáme je.