O putování za zelným rockem do města za Zdí
Mladí už to neznají, ale těm, jimž je kolem padesáti, pro ty byl v jejich mládí Berlín snovým městem, kde byl každý druhý rockovou hvězdou. Samozřejmě Berlín Západní.
Hlavně pro takové nostalgiky je pokladem „dokumentární“film B-Movie: Lust & Sound in West Berlin 1979–1989, který byl loni s úspěchem předveden na Berlinale a v těchto dnech je ho možné vidět na Dnech evropského filmu (v Praze, Jablonci, Hradci Králové, Havířově).
Západní Berlín byl, jak známo, před rokem 1989 nejpodivnějším městem Západu, enklávou v rudém moři, enigmatickou vyvřelinou s patrnými stopami války, ale i hospodářského zázraku. Bylo to bláznivé, tísnivé a svobodné město, kde bylo „super, že člověk neví, jak vypadá jeho druhá půlka“– tak to říká Blixa Bargeld, který v té době zakládal své „Zřícené novostavby“, se kterými hrál třeba v kanálu, neboť miloval ten zvuk. Berlín přitahoval nonkonformisty, podivíny, excentriky, kteří tu potkali podobné a mohli se tu zašít, nebo prostě jenom ty, kterým se nechtělo začínat spořádanou kariéru ve šlapajícím kapitalismu. Mladí západní Němci ve W-Berlíně nemuseli na vojnu a nájmy tu byly ve srovnání s BRD poloviční. D-Mark byla tvrdá a vyžít se dalo s málem. A ke všemu to bylo s tou Zdí pěkně depresivní. A co by umělci nedali za pěknou depresi.
Berlínská přitažlivost zapůsobila na sklonku 70. let i na hrdinu a vypravěče filmu Marka Reedera, Angličana z Manchesteru,
Co tady v tom Berlíně děláme?
města tak „špinavého a ponurého, že adaptovat se v Berlíně mu nedělalo problém“. Jako pětadvacetiletý se zajímal o rockovou hudbu (v Anglii končila punková horečka), a tak se dostal ke krautrocku, což byla ironicky („zelný rock“) pojmenovaná německá forma elektroniky (skupiny Neu, Kraftwerk, Tangerine Dream...). K této afinitě se přidala ještě Reederova záliba v uniformách, z nichž ty nejšikéznější navrhoval Hugo Boss... A Berlín byl pochopitelně s uniformami spjatý, což z něj navzdory jeho anarchistické a volnomyšlenkářské přítomnosti nešlo jen tak odpárat.
Mladý, excentrický, trochu nemocně vypadající (ale všichni tehdy vypadali nemocně, protože spát bylo out) Angličan brzy zahučí do mokřiny berlínské klubové scény a prožije v ní osmdesátá léta. Seznámí se s kdekým (s Bowiem už však nikoli, ten zvednul kufry v roce 1979), s Blixou i Nickem Cavem, s holkami ze skupiny Malaria, s punkery z Die Toten Hosen. Je u toho, když má fenomenální úspěch Nena s 99 balónky, a zamíchá se do vzniku „nové vlny“taneční hudby, která těsně před pádem Zdi vede k první Love Parade. Anglán v Berlíně to všechno kupodivu přežije, ba dožije se dneška. Díky tomu může sloužit jako živý průvodce po té divoké dekádě, jež skončila se Zdí. Protože to, co přišlo potom, bylo taky zajímavé, ale nikdy už tak ulítlé jako v těch klaustrofobních osmdesátých.
Film je to pozoruhodný, ovšem nejen látkou, ale rovnocenně tím, jak je udělán. Nejsou tu žádné mluvící hlavy, ale je pečlivě sebraný z materiálů natočených v osmdesátých letech většinou amatérsky (rodí se video), což je často prokládáno dotáčkami, jež jsou vyvedeny ve stejném stylu. Pohybuje se tedy na pomezí dokumentu a pseudofikce, na hraně vyšinutého snu a barvité reality. Je plný drsného humoru, skvělé hudby a bizarní atmosféry, která pamětníkovi cosi připomene a leccos vybaví.
I když u toho nebyl a žil na druhé straně Zdi. Kdo ví, o čem je řeč, ten tomu rozumí.