Panama Papers jako příležitost
Je čas něco udělat se zakrýváním vlastnictví a neférovými daňovými praktikami
Jsou nové úniky dat z daňových rájů převratná bouře, nebo plácnutí do vody? Obě nálepky se už v médiích objevily, přestože na zhodnocení 2,7 terabytu dat je zřejmě brzy. Poučení z předchozích podobných „leaks“– Swiss Leaks nebo Lux Leaks – je takové, že díky masivním únikům citlivých informací se přeci jen dávají do pohybu ledy. Ale velmi pomalu a nikoliv samospádem.
Nevíme, co nevíme
Panamská aféra znovu připomíná, jak málo toho o obchodních vztazích opravdu víme. A co si ani neuvědomujeme, že nevíme. V přeinformované době rychlého zpravodajství žijeme v iluzi, že svět je transparentní, přitom klíčové informace je stále snadné schovat. Utajení je výsada korporací, byznysmenů a jejich politických partnerů, kteří si ho mohou dovolit.
Ani samotné vlády nemají přehled o tom, co se díky daňovým rájům zakrývá. Třeba kolik zisku a tedy potenciálních daní se do nich přesouvá. Podle studie Evropského parlamentu může EU přicházet ročně o 50 až 190 miliard eur na daních. Pro velikost české ekonomiky to může být 20 až 57 miliard korun ročně. Ale také nemusí. Bylo by proto dobré, aby se i česká vláda v návaznosti na Panama Papers touto oblastí začala více zabývat a třeba představila i přesnější odhad pro Českou republiku.
Důležitou neznámou jsou v ČR koneční majitelé firem, které se uchází o dotace nebo veřejné zakázky. Připomeňme, že nejznámější firmy s anonymními vlastníky se objevily nejen v kauzách Opencard, u stavební firmy bývalého ministra Řebíčka, u pražského dopravního podniku, ale i při nákupu zdravotních přístrojů nebo v dotacích na farmu Čapí hnízdo.
Nedávno přijatý nový zákon o veřejných zakázkách sice vyžaduje rozkrytí vlastnické struktury uchazečů, ale nedává zadavatelům nástroje, kterými by tyto spletence vlastníků mohli ověřit. Ministerstva netuší, jak revoluční novinka bude probíhat. Může to dopadnout podobně neslavně jako nařízení zjišťovat konečné příjemce dotací.
Návrh na registr koncových vlastníků, který by toto umožnil, vláda poslala do sněmovny letos v březnu. Pokud ho poslanci schválí, začne fungovat až od roku 2018. Zatím se zdá, že za tím není neohrožený boj vlády proti praní špinavých peněz, ale snaha vyhovět směrnici, aby se „nažrala“Evropská komise a koza zůstala celá. Na rozdíl od Velké Británie, kde premiér Cameron na základě panamské aféry slíbil rejstřík koncových vlastníků otevřít pro veřejnost, u nás bude pouze pro osoby povolané. Bude spravován a sankcionován podobně jako existující obchodní rejstřík – tam v současnosti přes dvě třetiny firem nevkládá požadované dokumenty a sankcí se nebojí.
Pohyb nehybného
Budou mít Panama Papers tedy zásadní dopad na politické elity, správu zemí nebo pravidla obchodu? Zatím vidíme, že mocní samovládci jako Vladimir Putin a hlavy afrických nebo kavkazských republik odhalení v klidu popírají, nebo ignorují, zatímco premiér Islandu pro pravděpodobně malý přešlap rezignoval a britský premiér alespoň slibuje reformy, i když podle všeho dosti děravé. Rozdíl není ve velikosti odhalení, ale ve svobodě a síle občanského tlaku v zemích s demokratickou tradicí.
Ze zkušenosti víme, že většina „leaks“ke změnám, i když pomalým, nakonec vede. Jenom úniky ale nestačí. Je za tím práce řady politiků a nevládních organizací a think tanků. Podle informací z panamských dokumentů obliba offshore společností díky aktivním whistleblowerům upadá. Firma Mossack Fonseca rušila v daňových rájích více fiktivních společností, než kolik jich zakládala. Díky whistleblowerovi Antoinovi Deltourovi v předchozí kauze „Lux Leaks“začala Evropská komise aktivně prošetřovat společnosti, které v aféře uvízly.
Panamské „proláknutí“přišlo paradoxně v době, kdy jsou daňové ráje historicky pod největší palbou a nejvíce se mluví o jejich zkrocení. Pokud jde o vyhýbání se daním skrze ráje, ministři financí EU se prozatím sice shodli jen na výměně dat mezi daňovými úřady. Ale Komise má na stole připravená i další opatření. Důležitým krokem by bylo třeba zavedení povinného zveřejňování zisků mezinárodních firem pro jednotlivé země. V případě daňových rájů totiž doopravdy platí, že i více transparentnosti znamená pořád ještě jen špičku ledovce. Ostatně firma Mossack Fonseca je až čtvrtý největší ukrývač vlastnictví a daňové ráje leží zhusta i mimo exotické ostrovy – například v jednotlivých státech USA, v britských zámořských územích nebo i uprostřed Evropy.
I Panama Papers by měly být příležitostí pro změnu. Zakrývání vlastnictví a neférové daňové praktiky vedou k podkopávání důvěry lidí v politiky, stát a demokratické instituce. Odpovědní lídři by se měli problémem vážně zabývat dříve, než jim nespokojenost občanů, na které zároveň dopadá zvyšující se ekonomická nerovnost, přeroste přes hlavu.