Lázeňské (ne)zdvořilosti
tení a psaní příliš mnoha knih dovedlo mě k bolesti zad, a ta do lázní. Odpočívat, a nic nového nestudovat! To se snadno řekne, když lázně skýtají tolik pozoruhodného studijního materiálu k českým kulturním a duchovním dějinám. Jde-li ovšem o Františkovy Lázně a vůbec lázně západočeské, znamená přívlastek „ české“spíš „böhmisch“, tedy zemsky české, jazykově a kulturně především německé. Na každém kroku člověk naráží na paměť německé kultury. Tu Goethe, onde Beethoven. Tu Wilhelm Müller – menší německý romantik, jehož básnické cykly Krásná mlynářka a Zimní cesta zhudebnil Franz Schubert. Onde doktor Adler, zakladatel lázní. A samozřejmě František – ten skutečný František, rakouský císař a český král František I., po
Pondělí Neff dle něhož jsou lázně pojmenovány.
Po roce 1945 došlo k legračnímu pokusu přeznačit samo jméno lázní: Už ne císař František, ale chlapeček František, legrační zahradní soška, jejíž dotek prý magicky pomáhá neplodným ženám. Naštěstí po roce 1989 došlo postupně k obnovení původní kulturní paměti, symbolicky provedené vztyčením starých pomníků. Včetně skutečného Františka krále.
Lázeňská paměť je ovšem i paměť ekumeny. Zatímco jinde ještě doznívaly ozvuky bojů mezi křesťanskými konfesemi, byť už jen v podobě „studených válek“, v lázních se stavěly kostely všech konfesí, jejichž příslušníci ty které lázně hojněji navštěvovali. I v maličkých Františkových Lázních byl v 19. století postaven kromě katolického kostela i kostel
Úterý Putna
Středa Baldýnský protestantský a kostel pravoslavný a také synagoga. Tu zbořili za války, ale všechny tři kostely stojí a slouží. Do chrámu kněžny Olgy lze zajít na líbezné pravoslavné zpěvy, střídavě ve staroslověnštině a češtině. Do evangelického kostela lze zajít na německé kázání českého kazatele, který dojíždí z Chebu – kdyby někdo z německojazyčných lázeňských hostí zatoužil po slově Božím. Nu, minulou neděli zatoužili kromě mě tři.
A katolický kostel? Tam vítají návštěvníky vývěsky: „Vypni mobil a volej k Bohu!“, „Místo planých řečí se raději modlete!“, „Nenechávejte ani děti rušit zdejší pokoj!“A ještě příkazy a zákazy, a ještě vykřičníky. Překladateli do němčiny to asi přišlo trapné, takže německá verze dotyčných vývěsek je zdvořilejší. Zmizelo křupanské tykání, zmizely „plané
Čtvrtek Rejžek řeči“, přibylo občas nějaké „bitte“. I tak je tón těchto „srdečných“vzkazů od místního faráře naprosto nepřiměřený – jak křesťanskému chrámu, tak Františkovým Lázním, většinu jejichž klientely tvoří němečtí senioři, ti snad nejzdvořilejší tvorové na širém světě. Na dobře opevněné faře se skví znak řádu křižovníků s červenou hvězdou – toho řádu, u jehož počátků stála Anežka Přemyslovna, princezna, která zvolila chudobu a pokoru. Však znáte ten katolický vtip: Jaký byl jediný hřích svaté Anežky? Přece že založila křižovníky. MARTIN C. PUTNA
Pátek Šustrová
Sobota Klíma