Vytržení z rutinního lidství

Reakce, které se sesypaly na Nadaci Charty 77 po udělení Ceny Františka Kriegla Autonomnímu sociálnímu centru Klinika, byly očekávané.

Poplivali jste odkaz Charty 77, udělujete cenu teroristům, feťákům, marxistům, zlodějům. V české společnosti plné strachu a předsudků, masírované lživým hradním trubcem a zmatením hodnot, musí nutně vyvolat tato zpráva šok. „Klinika je příkladem dobrovolných aktivit, které překračují hranice jakékoli ideologie i tržního světa a stávají se obecně lidským. Podaná ruka lidem v jakékoli nouzi (...), komunitnost, spolupráce a touha po světě, kde demokracie vzniká tím, že o svém světě, městě i myšlení rozhodují sami občané, a ne kdokoli jiný, jsou nejlepší odpovědí na podobné útoky.“

Zdůvodnění poroty plně vychází z odkazu Charty 77, která se zformovala na základě procesu s českým undergroundem. Tedy procesu s feťáky, úchyly, kriminálníky, jak je představovala obludná komunistická propaganda. Lidé jako profesor Patočka a básník Seifert nikdy nebyli na koncertech či akcích Plastiků či Dégeček, přesto se těchto „zjevů“zastali. Stejně jako zakázaní spisovatelé Kohout a Vaculík. To byl impulz ke spojení roztříštěných opozičních proudů od stalinistických a později reformních komunistů s antikomunisty i prostě jen s lidmi odvážně kriticky smýšlejícími v mrtvolném ovzduší Husákova režimu. Duchem Charty je právě tolerance, otevřený dialog a solidarita. Ostatně Václav Havel ve své eseji o procesu s undergroundem ono udělení Krieglovy ceny Klinice dávno předpověděl: „Vymkne-li se nějaká událost sama sobě – vymkne-li se v onom hlubším smyslu, který mám zde na mysli –, pak se tím zároveň nevyhnutelně vymkne i cosi v nás: nový pohled na svět nám otevře i nový pohled na naše vlastní lidské možnosti, na to, čím jsme a čím bychom mohli být, a my – vytrženi ze svého „rutinního lidství“– stojíme znovu tváří v tvář otázce ze všech nejdůležitější: jak se vyrovnat sami se sebou?“