Nedopracovaný Baal na Smíchově
Švandovo divadlo uvedlo v režii Marka Němce první celovečerní hru Bertolta Brechta, drama Baal z roku 1918.
Rámec inscenace Brechtova Baala, kterého ve svém studiu v režii Marka Němce uvádí Švandovo divadlo, tvoří psychedelicky laděná hudba Ivana Achera. Opakuje zejména jeden určující motiv, s postupujícím dějem se zesiluje, víc a víc ovládá prostor.
Jako by měla v divákovi rozostřit „racionální“vnímání toho, co sleduje, jako by chtěla naznačit, že příběh zvichřelého básníka, asociála a „nadčlověka“Baala (jak na tuto nietzscheovskou souvislost upozorňují sami inscenátoři v programu k inscenaci) je jakýmsi tripem, vedoucím od bohorovného užívání si života k sebezáhubě. Zvolený rámec, mající – jak lze uhadovat – sevřít „neukázněný“text, složený z výstupů – „výkřiků“, je však příliš slabý a vágní na to, aby mohl vytvořit koncept, jehož pomocí by inscenace jednak získala pevnější tvar, jednak nabíd- la nějaký smysluplný výklad hry. Inscenace se rozpadá do jednotlivých, spolu téměř nekorespondujících výstupů. Na mnohých je přitom patrné, že se je tvůrci snaží rozpracovat, že situace, na nichž jsou výstupy postavené, usilují promyšleně herecky rozehrát (jako např. „zápas“Baala a jím „unesené“dívky Žofie či Baalovo blafování ziskuchtivých sedláků) – to vše jako by se ale vždy s koncem jednoho výstupu vyčerpalo a s počátkem dalšího se začínalo nanovo.
Vynořuje se i podstatná otáz- ka: co tvůrci chtějí inscenací vlastně sdělit? Jak má jejich Baal „tady a teď“fungovat? David Punčochář hraje titulního hrdinu ne jako svůdného, charismatického bohéma, ale jako (svobodomyslného) vagabunda, provokatéra, raracha; jako podrývající živel. Ten už svým otrhaným vzezřením a projevem kontrastuje se „spořádanými“osobami – ať již jde třeba o hosty snobské společnosti, oblečené do asepticky bílých (stylizovaných) kostýmů a opěvující v úvodu hry Baalovo básnické nadání, či o romanticky „neduživou“, uťápnutou dvojici milenců Johanese (Marek Pospíchal) a Johanu (Martina Krátká).
Dnešní Baalova podoba zůstává nevyjasněná
Čím je ale právě tenhle Baal pro současnost zajímavý? Je toto vskutku jeho „dnešní podoba“? A má se stávající divák nad jeho asociálním jednáním mravně pohoršit – jak se, zdá se mi, naznačuje v závěru inscenace, kdy za umí- rajícím Baalem, prosícím o „doprovod“na své poslední cestě, jsou (oproti textu) shromážděni všichni ti, se kterými se střetl a již jako by mu teď, stojíce bez zájmu a nečinně, tvrdě opláceli?
Markovi Němcovi a spol. jako by scházel čas či síla na to, aby udělal při přípravě inscenace „druhý krok“a vedle jednotlivostí myslel i na „celek“. V jeho Baalovi je příliš mnoho nejasností, jeho práce trpí příliš velkou nesourodostí. Nedozkoušená inscenace, dalo by se říct.
Bertolt Brecht: Baal
Autor je divadelní kritik