Vítejte ve skanzenu
Pondělní a úterní návštěva rakouského prezidenta Heinze Fischera vyvolala řadu déja` vu. O jedno neplánované se postaral Pavel Kohout, který opět prokázal, že je géniem sebepropagace. Nezván na Pražský hrad na recepci, pozval se sám do vlaku, kterým rakouský prezident přijížděl. Připomněl tak svou vlastní akci zkraje osmdesátých let, kdy v den oficiální návštěvy prezidenta Husáka ve Vídni přiletěl z rakouského exilu na ruzyňské letiště a tři hodiny zde v tranzitu protestoval, že ho komunistické úřady nechtějí pustit do vlasti za dětmi. V letošním remaku slavné performance chyběli jen Kohoutovi dojatí příbuzní, asi proto, že dnešní doba je mnohem veselejší.
Fischerova cesta byla organizována jako připomenutí návštěvy jeho předchůdce Michaela Hainische u prezidenta Masaryka v prosinci 1921. Fischer dorazil do Stochova, kde je lánské nádraží, v historickém salonním voze taženém parní lokomotivou. Čestná jednotka nastoupila v dobových legionářských uniformách. Oba prezidenti pak odhalili svým předchůdcům pamětní desku. K ní dvě malé poznámky: není poněkud nezdvořilé, když je taková deska jen česky? A odkdy bývají jména těch, kdo desku odhalují, uvedena stejně velkým písmem jako jména těch, které připomíná?
Trapas s jednojazyčnou deskou brzy přebil další: ten, kdo obsluhuje prezidentův Facebook, tam v pondělí večer vyvěsil text: „Dnes jsem spolu se svojí paní přivítal na nádraží ve Stochově svého přítele německého prezidenta Heinze Fischera s manželkou.“Trvalo hodinu, než byla Fischerova národnost opravena. Jestli to byla rafinovaná připomínka stavu těsně po první světové válce, kdy se velká většina občanů Rakouska považovala za Němce, tak to nemá chybu. Ale pravděpodobnější je, že prezidentův Facebook má na starosti stejná úřednice, která se v říjnu 2014 zeptala praneteře Josefa Toufara, když přicházela na slavnostní ceremoniál, kde byla tomuto knězi, umučenému v roce 1950 StB, udělena in memoriam medaile Za zásluhy: „Kde máte Josefa Toufara? Ten nemůže přijít? Nebo to je tady ten pán?“
V roce 1921 přijel Michael Hainisch do Prahy jako poražený za vítězem. Rakousko bylo jedním z nejchudších států Evropy a bez československé potravinové a surovinové pomoci (uhlí) by nepřežilo.
Vroce 1921 přijel Michael Hainisch do Prahy jako poražený za vítězem. Rakousko bylo jedním z nejchudších států Evropy a bez československé potravinové a surovinové pomoci (uhlí) by nepřežilo. Za těch 95 let se situace úplně obrátila. Česko působí i bez parních lokomotiv a legionářů trochu jako skanzen. Heinz Fischer si pochvaloval, že zatímco v 70. letech mu trvala cesta vlakem z Vídně celou noc, dnes mu Railjetem stačily čtyři hodiny. Obě města jsou ale od sebe vzdušnou čarou 260 kilometrů! Takovou vzdálenost urazíte ve Francii nebo Japonsku vlakem za 50 minut. Za osmdesát let se cesta vlakem z Prahy do Brna zkrátila přesně o 19 minut.
Často se lamentuje, že jako národ nemáme žádné vize. Jednu nabízím: staňme se dokonalým skanzenem! Ukazujme turistům celého světa, jak žili jejich předci. Tahle vize má jednu přednost: k jejímu dosažení není třeba žádné speciální úsilí.