Lék na radioaktivitu? Pil jsem mléko
PRAHA/KYJEV Kolem krku má obtočený šátek. Není to ale jen proto, že se v posledních dnech ochladilo. Šestadvacetiletá Julia Ajubovová pod ním skrývá jizvu po operaci štítné žlázy. „Tohle je na Ukrajině hlavní důsledek výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu,“vysvětluje.
Spolu s Vladyslavem Rusakovem přijeli jako hosté Černobylfestu, v jehož rámci se včera v Praze promítalo několik dokumentárních snímků a večer se na Václavském náměstí konala vzpomínka na oběti katastrofy.
Julija katastrofu nezažila. Narodila se až později. Jenže její otec se na místo havárie dostal jen pár dní poté, co černobylská jaderná elektrárna 26. dubna 1986 vybuchla. „Jako každý voják dostal rozkazem pomáhat s odklízením následků,“popisuje Julija.
Původně tam měl jako „likvidátor“zůstat dlouhodobě. Když ale začali vojáci a hasiči vystavení smrtícím dávkám záření umírat a projevovaly se u nich vážné zdravotní potíže, velitelé rozhodli, že jednotky se budou střídat. Juliin otec se do Černobylu dostal opět za rok. „To už sloužil jako řidič. Přímo k epicentru vozil in- ženýry,“popisuje dívka. Tito technici dohlíželi i na to, zda sarkofág na reaktoru dostatečně těsní. Julijin otec dodnes žije. Černobyl prý ale jeho zdraví poznamenal víc než zdraví jeho dcery.
Děti s certifikátem
Před deseti lety se Julija spojila s dalším kyjevským rodákem Vladyslavem Rusakovem. Založili poprockovou kapelu Asfalt. Jejich kamarádi právě dokončovali hororovou videohru S.T.A.L.K.E.R., zasazenou do postapokalyptického prostředí Černobylu. Vladyslava a Juliji téma inspirovalo k napsání písniček. O katastrofě zpívají dodnes.
„Ukrajinské děti narozené v letech 1984 až 1990 získaly certifikát, že jsou postižené jadernou havárií. Jsem jedním z nich,“představuje se jednatřicetiletý Vladyslav. „Díky tomu mohly jezdit na ozdravné pobyty a vláda slibovala podporu navíc. Jenže realita byla úplně jiná. Za celé své dětství jsem se dostal pouze na jeden dvoutýdenní tábor, kde jsem tak maximálně pil minerální vodu,“vypočítává Vladyslav.
Byl batole, když jaderná elektrárna explodovala a do vzduchu uniklo obrovské množství radioaktivních látek. Z vyprávění rodi- čů ví, že z jejich kyjevského bytu se mohlo vycházet jen tehdy, když úřady rozvážely lidem jídlo. Bylo zakázáno otvírat i okna. „Jako dítě jsem pak musel hodně pít mléko. Věřilo se, že z těla odplavuje radioaktivitu,“vypráví s ironickým úsměvem. I tenhle nesmysl byl důsledkem tabu, které v zemích východního bloku do roku 1989 panovalo.
Kouzelné místo?
Ani 30 let po havárii se o ní na Ukrajině prý veřejně příliš nemluví. Julija tvrdí, že se připomíná maximálně, když se blíží kulaté výročí. Jako například letos. Mlčí se zřejmě i proto, že zdravotní potíže u takzvaných černobylských dětí narozených v polovině 80. let se začínají projevovat i s odstupem několika desetiletí. A zatím není zřejmé, jak na tom budou jejich potomci.
Nicméně Julija i Vladyslav si myslí, že do stále relativně nebezpečného okolí černobylské elektrárny by měli lidé jezdit. Oni tam už pobyli několik dnů při natáčení videoklipů a filmů. „Nejdřív jsme se tam báli. Ale abyste pochopili, co se v dubnu 1986 vlastně stalo, musíte tam jít. To opuštěné město, hřiště a parky jsou kouzelné,“tvrdí Vladyslav.