Ze řetězu utržená multimediální podívaná
Divadelní soubor Handa Gote Research&Development se dnes na poli alternativního divadla, po několika velice povedených inscenacích (například Mutus Liber, Erben: Sny), nachází na vrcholu odborné přízně, a pokud by byla udělována nějaká česká obdoba evropských cen pro „nové divadelní reality“, zajisté by slušela právě jemu. Ani ve své nejnovější inscenaci Eleusis, uvedené v Alfredovi ve dvoře, Handa Gote neopouští typ „divného divadla“, místo titěrně hračičkářského a rukodělného projevu však tentokrát volí „velký formát“.
Scéna, obklopená velkými bílými plachtami, nabízí „čistou plochu“. Na ní, tak jako na podlaze jeviště, běží po celou dobu představe- ní projekce: zhusta „dekonstruktivní“, v níž se objevuje kde co – od létajících magnetofonových kazet až třeba po všelijaké abstraktní obrazce –, a která je svou „sedmdesátimilimetrovostí“dotěrně ohromující. Permanentně také běží hudba: tanečně pulzující, hypnotizující, prokládaná „operními áriemi“. Do toho vstupují Veronika Švábová, mírně stylizovaná do podoby japonské tanečnice, se svými pohybovými čísly a „démonický“Tomáš Procházka, hereččin protivník, odívající se do různých bizarních převleků (například zeleného celotělového trikotu, který zakrývá i jeho hlavu, přičemž v ruce herec drží selfie tyč s mobilem, na jehož obrazovce se ukazuje jeho tvář) a po scéně se pohybující v opěrně sošném stylu. A na pravém boku scény, za stoly, na nichž jsou vyloženy mísy s ovocem a v lahvích ovocné nápoje, sedí dva „řídící technici“s notebooky...
Eleusis ze všeho nejvíc připomíná jakousi ze řetězu utrženou multimediální podívanou; show, které se porouchal software a ona, zahlcena sama sebou, chrlíc na diváky jednotlivé úlomky původního programu, jako by propadala chaosu. Soubor nazval svoji produkci „postinternetovou impro operou“a jde, i při té jemné ironii, o dobré označení. Parodický záměr – vysmát se bombastickým, obsahově vyprázdněným a kýčovitým produkcím – je myslím zřejmý. Handa Gote poskytují divákům „návod ke čtení“i tím, že jim předkládá tiš- těné „libreto“(seznam čísel), jehož děj je postaven na příběhu z řecké mytologie (o Persefoné, již do podsvětí unesl bůh Hádés a teprve po naléhání a hněvu její matky Démétér se nejvyššímu Diovi podaří, aby se Persefoné mohla každý rok, alespoň na čas, vrátit na zem); příběhu, do kterého je obecenstvo v úvodu představení zasvěceno Tomášem Procházkou ve stupidně názorné powerpointové prezentaci. Všechny tyto skutečnosti divák ale po pravdě ani nepotřebuje znát a stejně tak ani myslím nepotřebuje přemýšlet nad „hlubšími významy“, které se mu tvůrci snaží recesisticky (?) vsugerovat v doprovodných materiálech (například o tom, jak se touto inscenací „pustili do výzkumu hlubin internetového rozhraní a toho, jak chaos virtuality se svou instantní přítomností prostupuje do všednodennos- ti, formuje ji a deformuje“). Protože to, čím je po tři čtvrtě hodiny působivě atakován, je samo o sobě dostatečně výmluvné – i zábavné.
Handa Gote nabízejí Eleuzínou divákům vstřícnější inscenaci, než byly ty předchozí. Té „srozumitelnosti“je tu možná až moc a inscenace svou „jednoduchostí“za předchozími „divnými“pracemi, poskytujícími divákovi přece jen bohatší asociační možnosti, poněkud zaostává.
Eleusis
Autor je divadelní kritik